Jak to celé přežít a nezbláznit se (60)

„Slzy štěstí“

 

Tak a slavíme další kulatiny – šedesátý díl mého životního příběhu. Opravdu jsem nečekala, že se dostanu s příběhem tak daleko, a že vás budu motivovat k boji o zdraví. Víte, častá otázka, kterou mi lidi pokládají je, proč jsem začala o své nemoci psát? Moje odpověď je pořád stejná. Když jsem po poslední operaci skončila na onkologií, netušila jsem, jak tohle dopadne. Nikde jsem nenašla žádné rady, ani příběhy s „Happy endem“. Když jsem se dostala z toho nejhlubšího dna, plného bláta, začala jsem život vnímat jinak a chtěla jsem inspirovat i ostatní, aby bojovali a neztráceli naději. Můj příběh není u konce – je to ten z minulosti,  který právě píši a taky ten, který právě žiji. Jsem moc ráda za to, že můžu pomáhat a radit lidem, kteří jsou na tom podobně a chtějí bojovat stejně jako já. To je to, co mě dělá šťastnou a silnější pokračovat na své cestě k uzdravení. Vím, už nepíši každou středu a trošku vás zanedbávám, ale musíte chápat, že už mám trošku jiný život, než ten, kdy jsem jen ležela v posteli a psaní byla moje jediná činnost. Možná, že tento příběh bude už poslední a pak už se budu soustředit na psaní knihy a možná taky ne. Uvidíme, co život přinese.

Ale zpět k příběhu. Minule jste si přečetli o mém výletu do Francie a o pokračování mé přírodní léčby. Ve Francií ještě chvíli zůstanu, ale zároveň vám prozradím, jaký byl návrat po dvou měsících do Česka a jaké překvapení na mě čekalo na onkologií v Brně. Tak vám přeji příjemné počteníčko a budu se těšit na vaše otázky a komentáře.

Člověk si má užívat každé ráno s úsměvem, protože vám krásně otevře začátek nového dne. A tak jsem si užívala každý den po francúzku :-D. Bylo to zvláštní, jiné město, jiní a neznámí lidé, jiná řeč, jiné zvyky a kultura. Jestli si myslíte, že jsem tam dojela s velkou slovní zásobou francouzštiny, tak vůbec ne. Začínala jsem úplně od nuly a ze střední školy jsem si pamatovala jen pár vět, které běžně používáte, jako je pozdrav a jak se máš: „Coucou Cava? Odpověď: Merci, cava bien“ . Jednoduše: Čauky jak se máš, díky mám se fajn. Uměla jsem se představit, říct odkud jsem, že jsem nemocná a co jsem dělala za práci. Tím moje francouzská konverzace skončila a pak už jsem se jen hezky usmívala. Teda ještě jsem uměla pár nejapných perverzních vět, to se samozřejmě učí úplně samo, ale to vám napíši radši až do té knížky . 😀

Ano je skutečně pravda, že Francouzi jsou hrdí na svůj jazyk a mají za to, že francouzština je druhý světový jazyk, takže by ji měl umět každý plynule a angličtina není vlastně vůbec potřebná. Ani já nejsem „native speaker“ a moje angličtina není žádná hitparáda, ale ve Francií jsem si připadala jako nejlepší angličtinářka roku. Jednoduše, z deseti frantíků umí asi tak dva mluvit anglicky, takže si úplně moc nepopovídáte. No co už, byla to zase další motivace vzít si do ruky učebnici a učit se a nemyslet na to, jaké výsledky na mě budou čekat za dva měsíce po radio ozařování mozku. Ale myslela jsem pozitivně. Dělala jsem maximum pro to, abych tu svoji bestii v hlavě uspala. Víte jak to chodí, když máte negativní myšlenky? Obvykle se stane to, co nechcete, protože vaše psychika a stres to předá vašemu tělu a ať držíte stravu na nejlepší úrovni, stres a chmury otevřou dveře všem možným nemocem. A to jsem samozřejmě nechtěla.

Pořád jsem dodržovala svoji zelenou medicínu, a když už jsem byla za polovinou, tak jsem konečně mohla snižovat dávky. Pořád to ale nebyla procházka růžovým sadem. Hlava občas bolela a motala jsem se, potní žlázy fungovaly na 150 % a ten odér nešel ničím přebít. Stále jsem se držela veganské stravy a po cukru jsem ani nesáhla a často jsem okupovala toaletu s velkým „beat koncertem“. Znáte to jak to chodí, když máte nový vztah a nového přítele. Stydíte se a nikdy si před ním nechcete „prcnout“ , protože jste prostě princezna a princezny přece neprdí, a když tak je to vůně fialek.

No tak v mém případě to tak nebylo, protože v bytě jedna plus jedna slyšíte i trávu růst, hlavně když je toaleta hned vedle ložnice. Takže když přišla nad ránem moje chvíle, občas to znělo jako útok na Pearl Harbor. A já jsem si připadala neskutečně trapně a doufala jsem, že můj francouzský gentleman bude tvrdě spát. Bohužel ne vždycky tomu tak bylo, a když mě viděl, jak přicházím trapně červená, se stydlivým úsměvem jako princezna Fiona, tak se usmál a řekl: „To je úplně v pořádku Mon Amour“.

Časem jsem si zvykla a už jsem to neřešila. Prostě je to tak, známe to všichni, děláme to všichni, a když vás druhá polovička miluje, překoná i mnohem těžší věci, stejně jako to zvládl ten můj. Věřím, že to bylo pro něho velmi těžké období, nemocná holka na krku, rozjížděl zrovna dvě firmy, pracoval od rána do večera od pondělí do soboty a v neděli spal jako zabitý a nebo šel ještě na crossfitový závod. Chápala jsem to, začátky podnikání jsou vždycky nervy a stres. Peníze rozhodně netečou proudem, ale naopak, vy občas musíte svoji firmu dotovat a z výplaty vám toho moc nezbude. Ale jak se říká v dobrém i zlém, všechno se dá zvládnout. Můj Francouz se snažil, abych měla vše co potřebuji, byla šťastná a já jsem se snažila vařit a starat se o něho, jako vzorná žena v domácnosti. Některé chvíle byly dlouhé, protože jsem byla sama doma od rána a někdy až do jedenácté hodiny večer, když nepočítám, že můj drahý přijel na oběd. Když jsem nevařila, nebo se neučila, nebo jsem neskypovala s kamarádkami a rodinou začala jsem se nudit. A tak jsem hledala něco, co mě zabaví a bude mě naplňovat.

Začala jsem na sociální sítě dávat své zdravé dobroty a psát kamarádům recepty, protože se jim moje jídlo moc líbilo a chtěli ho vyzkoušet. Potom mi moje kamarádka vnukla myšlenku: „Udělej si blog a začni tam dávat, co vaříš a co děláš, já ti s tím pomůžu“. Říkala jsem si, že to není vůbec špatný nápad, a že by to mohla být nejen zábava, ale třeba i motivaci pro ostatní, kteří jsou na tom podobně jako já. Chtějí se třeba uzdravit a nebo změnit životní styl a já se alespoň něčím zabavím a bude to něco jako moje „práce“. Takže tímto bych chtěla poděkovat mé skvělé kamarádce Klárce, která vlastně vytvořila můj první úplně jednoduchý blog foodtherapybydenisa a mě napadlo, že budu psát nejen recepty, ale napíši i svůj příběh o své nemoci a o tom, co jsem si prožila a prožívám, ale že všechno se dá zvládnout. Jak už jsem psala dřív, když jsem skončila na onkologii, tak jsem hledala nějaké příběhy s dobrým koncem, něco co by mi dalo sílu a naději, že to jde i jinak, ale bohužel nenašla jsem nic. Tak jsem si řekla, že budu ta první a třeba se to nějak časem chytne.

Měsíc ve Francií utekl neskutečně rychle a já jsem se musela vrátit zpět do Česka kvůli kontrole. Upřímně měla jsem docela strach. Za dva měsíce jsem sundala skoro 10 kg, ztrácela jsem se před očima, ale necítila jsem se nijak špatně. Jen to očekávání, jak dopadne rezonance a co mi řekne doktor, mě trošku děsilo. Hodinu po magnetické rezonanci si mě doktor zavolal do ordinace. Nejdřív vyvalil oči, zděsil se a říká: „Pane Bože, co jste to se sebou udělala?! Pojďte okamžitě tady na váhu.“ Tak jsem se trošku začala strachovat, že přijdou nějaké špatné zprávy. “ Ježiš Marja 51 kg z 60 kg vy jste přestala jíst? Nemáte psychickou poruchu? Nemáte problémy s anorexií? No pošlu vás hned na krevní testy, vy jste se zbláznila“, vykřikoval doktor. V tu chvíli jsem dostala strach i já, ale pořád jsem si říkala, že to dopadne dobře.

Velká vychytávka, která je na onkologií jsou krevní testy. Odeberou krev a výsledky jsou takřka hned, takže víte jak na tom doopravdy jste. Třeba u své endokrinoložky, jsem se vždycky dozvěděla, že moje štítná žláza se víc a víc zhoršuje. Zajímavé je, že na Žlutém kopci mám vždycky štítnou žlázu v normě. Tak komu věřit??? Tuto debatu necháme na jindy.

Když jsem vešla po hodince znovu do ordinace, doktor se na mě podíval a zeptal se: „Jakou tu dietu tedy držíte?“ Odpověděla jsem: “ No dietu nedržím,  jen jsem přestala jíst rafinovaný cukr, sladké – nezdravé věci a nejím pečivo a maso.  Cítila jsem strach z toho co mi řekne dál a tak jsem se zeptala: „Zhoršilo se něco? Roste můj nádor?“ Oči byly plné hrůzy, srdce tepalo a začala jsem se psychicky připravovat na to, co přijde….

Doktor se na mě vážně podíval a řekl: „Nevím, jakou léčbu jste zvolila, co jíte a co děláte jinak, ale rozhodně s tím pokračujte. Vaše nádorové buňky, které jsme ozařovali zmizely a druhá část nádoru nijak neroste a je na stejném místě, co jediné můžu dodat okamžitě přestaňte brát ty prášky na štítnou žlázu, máte zvýšené hormony, jinak vaše krevní testy vyšly excelentně, takže gratuluji paní inženýrko.“

Do očí mi vhrkly slzy štěstí. Tohle byl ten nejkrásnější okamžik mého života. Vybojovala jsem si to, co jsme chtěla, svůj život a zdraví. Dokázala jsem sama sobě, že můžu vyhrát nad svojí psychikou, i když moje léčba jde proti proudu s lékaři. Byla jsem na sebe pyšná víc,  než kdykoliv předtím.  Ale na co jsem pořád myslela a stále myslím, že tohle byla pouze první vyhraná bitva, ale takových bitev bude ještě hodně.  Tohle ještě není vyhraná válka s rakovinou, ta bude ještě dlouhá, ale já chci bojovat do posledního dechu….

Sdílet článek:

1 komentář

Napsat komentář
  1. Denisko,
    jsem ráda, že Vám to tak dopadlo.
    Krásně jste to napsala.
    Příjemné vánoční svátky Vám přeje Milena.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.