„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (6)

„No oni to, slečno, mají doktoři rádi do hladka“

Pobyt v nemocnici se začal protahovat, přivezli mě v úterý a operace měla být naplánovaná na pátek, ale nakonec z ní sešlo. Potřebovali jsme čas, aby se mně “nafoukla” ta moje hlava. Takže mi kortikoidy pumpovali dál do žil. Přesun na neurochirurgii příjde po víkendu, a tam mi řeknou, jak se bude dál postupovat. Už jsem se těšila až zmizím z pípací iktovky a utichnutí čtení slabikáře mého spolubydlícího, ale v noci mě zase čekalo další nemilé „překvápko.“

Víkend byl sice dlouhý a bez vyšetření, ale sama jsem nebyla. Chodila za mnou rodina a nejbližší přátelé, nosili jídlo a vyvařovali co mám ráda. Ano přiznávám, jsem strašná frfňa, ale nemocniční strava je taky šílená. Takže svaly šly hned dolů a postupně i kila. Mezitím jsem dvakrát denně absolvovala dávku kortikoidů v kapačce a měření cukru píchnutím do prstu po každém jídle.

Když vysadíte sladkosti, je to opravdu velký rozdíl a nestačíte se divit. Samozřejmě tomu pomohly i nervy, které mě svazovaly. Hlavičku jsem začala mít jako melounek a tělo jak žížala. Ale zakázala jsem sama sobě googlovat a číst příběhy lidí s nešťastným koncem. Lidi rádi rýpou a kritizují. Na internetu většinou najdete jen ty negativní příběhy. Myslím, že každý kdo se dostane z nemoci na ni radši velmi rád a rychle zapomene, nevrací se do nepříjemné minulosti a nenapíše nic. Sama sobě jsem si řekla: “Ty máš kolem sebe lidi se stejnou nemocí a zvládli to! Byli operováni a jsou tady a venku z toho všeho! Jsi v nejlepších rukou, tak nemysli na jinou možnost!“

V pondělí přišla sestra, že to vypadá na brzký přesun na neurochirurgii – to byla v tu chvíli skvělá zpráva. Ze svého spolubydlícího jsem už měla hlavu k prasknutí. Neustálé opakování máma mele maso a nekonečné „prdokoncerty“ mi už lezly krkem.

Pak přišla nová sestra, která mě ještě kvůli dovolené neznala. Při měření tlaku mi říká: „Teda, slečno, vy máte ale nádherný vlasy. To bude taková škoda to celý oholit.” Polilo mě horko a byla jsem v šoku. Říkám: “Prosím??? To snad není potřeba ne? Stačí oholit tu část, ze které to budou brát ne?” “No oni to, slečno, mají doktoři rádi do hladka “.

Ano, říká se: Vlasy – znamení krásy. Já je v té době měla až do pasu a neskutečně husté. Takže po této bombě se spustil záchvat hysterie a slzy zase valily proudem. Pak přišla druhá sestra a říká: “ Ale copak se nám stalo?” Říkám koktavě a usmrkaně: “Oni mě oholí všechny vlasy, říkala kolegyně?” Sestra číslo dvě: ”No bývá to tak, slečno. Vy jste z toho smutná? Noooo těch vašich bude škoda, já vám něco donesu na uklidnění.”

No co myslíte, že donesla? Lexáč to nebyl, ale nějaký oblbovák určitě, už teda jen “půlečka”. Takže jsem za chvíli ležela jak vyvoraná myš a bylo mi všechno jedno. “Tak co, slečno, lepší?”

Jen jsem zakývala a říkám: ”Jasně, vyholte mě, koupím si pak boxerský rukavice a budu dělat, že jsem lesbička co dělá box.”
pzn.: Tímto nechci urazit lesbičky, jen v té sjeté poetické chvilce jsem ze sebe nepustila nic lepšího.

Na vizitě mě oznámili, že stěhování na neurochirurgií proběhne zítra, a tam se dozvím veškeré informace, jak se bude dál postupovat. Doktor se se mnou rozloučil a říká: “Tak si užijte, slečno, poslední noc na neurologií.”

Hmmmm FAKT jsem si ji naplno užila honeymoon romantika hadra. Asi ve 3 hodiny ráno dovezla rychlá nějakého dědulku po slabé mrtvičce, která ho chytla ve vinohradu a někdo ho našel zřejmě po delší době. Takže dědulka byl vystrašený, oblblý, nic si nepamatoval, mluvil si pro sebe, a samozřejmě měl naděláno do kalhot, takže vůně “chanel milion”. Jenže sestry ho v noci koupat nebudou, takže to vyřešily hlavním “úklidem” z kalhot a stařeckou plenkou.

Bohužel, smrádek zůstával pořád s dědulkou v pokoji.

Říkala jsem si, hmm tak to nedám to se zaručeně pozvracím. A návaly a žluč začaly pomalu stoupat od žaludku až nahoru. Pán si ještě začal povídat ze spaní. Takže bylo jasný, že spánek bude nula bodů. Zavolala jsem sestru. “Co se děje”? Říkám: ”Sestři, já to nedám, to je smrad a mně je zle, nemůžete mě přestěhovat?”. ”To teda nemůžeme, musíte vydržet, ráno ho umyjou a vy už stejně jdete nahoru na chirdu.“

Tak tomu se říká past a nová moderní verze pohádky: “Jak se budí princezny”.

Napojená na přístroje, takže po chodbě se procházet nemůžete, utéct není kam, nezbývá než zatnout zuby a vydržet. Zabalila jsem se do duchny jak do kukly, abych se smradu trošku vyhnula a čuchala jak fetišistka svoje pyžamo a čekala do rána…

Sdílet článek:

1 komentář

Napsat komentář
  1. To snad ani nemůže být pravda, ach jo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.