Jak to celé přežít a nezbláznit se (41)

Všechno krásné má svůj konec

Znovu vám musím poděkovat za vaši přízeň. Jsem opravdu ráda, že čtete moje příběhy. Jak stále častěji s potěšením zjišťuji pomáhají mně i těm, které potkávají podobné zdravotní trable. Věřte ale, že bych ze všeho nejradši už nečetla žádnou další reakci ve stylu „potkalo mě totéž“. Protože tohle by se prostě takhle často dít nemělo a člověk by měl udělat každý den pro sebe opravdu co nejvíc, tak jak se to snažím dělat já. Pozitivně myslet, cvičit, zdravě jíst a dělat si radost. Jsem důkazem, že na tomhle všem vážně zatraceně záleží.

Minule jsem poodkryla soukromí a přidala trochu romantiky. Evidentně se vám to líbilo a možná se už nemůžete dočkat pokračování. Kdo si myslí, že to bude pohádkové “Žili spolu spokojeně až do smrti…“? Čtěte dál a uvidíte…

Vrátila jsem se domů z dovolené a na očích mi zůstaly naivní růžové brýle o francouzské lásce na dálku. O tom, jak se perfektně naučím francouzsky a jak poznám jinou zemi a kulturu. Většina blízkých přátel, kterým jsem prozradila své tajemství, vrtěli hlavou a říkali: “Děvče, vztah na dálku a s cizincem, to nebude fungovat!”. Nedívala jsem se do stran, ale jen rovně. Na to, co chci já! Brát moudré rady od ostatních jsem už vážně nechtěla.

Jednoho krásného srpnového dne jsem si vzpomněla, že bych měla zavolat do nemocnice a zeptat se, jestli je už opravená magnetická rezonance, že bych se chtěla objednat. Jupí, hurá a sláva! Po dvou měsících odkládání konečně stroj zprovoznili. “Tak slečno, začátek září. Vyhovuje?”.  Co jiného říct, než: „Jasně, přijdu!“. Ne, že bych se nějak těšila. Vždycky z těchto prohlídek mám nervy, respekt a stres, i když nechci a říkám si, že všechno bude v pořádku. Bohužel psychika je silná zbraň. Většinou nespím dobře už tak týden předem, protože zlé myšlenky se vkrádají do snů, a ty mě zaručeně během noci probudí.

Ale teď jsem měla hlavu úplně jinde a nepřestávala vypisovat svému novému “sladkému mámení”. Byl to nejlepší lék, jak nemyslet sama na sebe, ale spíš na výlety do Francie. A celé jsem to prokládala lekcemi s doučovatelkou a domácím studiem francouzštiny. Složitý úkol- naplánovat vztah na dálku, když oba máte práci a omezený počet dovolené. Domluvili jsme se, že jeden víkend v měsíci přiletí on a druhý já. Jelikož letenky nebyly zrovna nejlevnější, chtěla jsem si je booknout předem, než se cena zvýší.

Pamatuji si to naprosto přesně. Byla polovina září a den, kdy jsem měla jít pro výsledky z rezonance za panem profesorem. Ještě jsem seděla v kanceláři o polední pauze a místo oběda si dělala objednávky letenek od října až po prosinec. Chtěla jsem je už uhradit, ale pak mě podvědomě něco říkalo: “Počkej s tím, můžeš to zaplatit až se vrátíš od doktora a budeš si 100 % jistá, že je vše OK.“. Kolem druhé hodiny mě vyzvedla máma, aby byla moje podpora a šly jsme.

Profesor nás mile přivítal a usadil. Klasicky se zeptal, jak se cítím a jestli za ty čtyři měsíce nebyl nějaký problém, jako třeba záchvat nebo nevolnost. Odpověděla jsem, že se cítím naprosto fantasticky a bez problémů.

Úsměv mu odešel z tváře, vytáhl fotku z rezonance, odkašlal si a říká: ”Bohužel, Deniso, je mi to líto, ale nemám pro vás dobré zprávy. Jak jsem říkal na začátku, máte typ nádoru, který může začít nějak reagovat a tady na tom snímku je jasné, že začíná zase růst.”. Tahle zpráva mě zchladila jako ledová sprcha.

Úsměv odešel z tváře a přišel zase ten nevěřící pohled. Podívala jsem se na snímek, a to mi stačilo. Pak už se zase začaly hrnout slzy do očí, pálit a bodat jako jehličky.

Mamka na tom byla stejně, viděla mě v létě tak šťastnou a spokojenou, jak dlouho ne. Ani jedna z nás nečekala, že to bude mít takhle rychlý spád, i když jsme všichni věděli, že moje první operace určitě nebyla poslední. Profesor to chtěl trošku odlehčit, když viděl mě i mámu v slzavém údolí a říká: “No, nemusíme to operovat akutně, můžeme třeba tři měsíce počkat, rozhodnutí nechám na vás…”.

Slzy už tekly, proudem…

Ale jak se říká, nenaděláš nic. Trošku jsem se uklidnila a řekla profesorovi, že na nic čekat nebudeme a určíme hned termín. Profesor si vzal diář a říká: “No, teď v září už mám plno. Co říkáte na polovinu října?”. Souhlasila jsem. A odcházela nešťastná a zlomená, že prostě nemám štěstí na nic.

Musela jsem se ještě vrátit do práce, oznámit šéfové a kolegyním tuto perfektní novinu. Ale sotva jsem otevřela dveře, potkala jsem kolegyni, které spadl hned úsměv, protože mě už viděla pěkně rudou, opuchlou a ubrečenou a bylo jí jasné, že nesu špatné zprávy. Její lítostný pohled mě rozbrečel ještě víc a nebyla jsem schopná ze sebe dostat víc než: “Máš cigáro, prosím tě? Pojď si se mnou zakouřit!”.

Cigaretou jsem se trošku uklidnila a řekla, jaké jsou výsledky. Samozřejmě podporovala mě a uklidňovala, že když jsem to zvládla jednou, podruhé už to pro mě bude hračka a bude konečně klid. Když jsem se zmátořila a zase postavila na nohy, oznámila jsem termín operace šéfové a kolegyním z oddělení. Všichni byli překvapení stejně jako já, ale psychická podpora z jejich strany byla silná, za což jim i zpětně moc děkuji.

Ale co bylo nejtěžší? Napsat tuto novinu svému francouzovi, který už netrpělivě čekal a psal, co se děje a jak to dopadlo. Odpověděla jsem jen to, že všechny letenky musím zrušit a čeká mě další operace, protože nádor zase začal pracovat. A taky to, že by bylo nejlepší, kdyby na mě opravdu zapomněl a ukončili jsme to, protože všechno krásné, má svůj konec. A tahle holka s nádorem v hlavě mu opravdu nechce komplikovat život…

Sdílet článek:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.