„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (3)

Kámoš jménem Lexaurin

Trošku jsem se začala vzpamatovávat a přijímat realitu. Tohle období nebylo nešťastným pouze pro mě,  bohužel moje kamarádka o tři roky starší než já měla tento problém půl rok přede mnou. Stejný záchvat, stejný typ nádoru, stejný doktor, který nás operoval a story jak přes kopírák. Další kdo se rval s nádorem mozku a operací byl manžel kamarádky mojí mamky. A pak máma mého kamaráda. Zní to strašně, ale říkala jsem si hold špatná doba a asi další civilizační choroba. „No nic, Deniso, zvládli to jiní, zvládneš to taky.“

Pak mě navštívila psycholožka, aby si se mnou promluvila. Samozřejmě v jaké kráse mě našla – uřvanou, červenou a opuchlou, jak americkou krásku po špatně napíchaným botoxu. Byla to mladá doktorka, tvářila se velmi mile, ale začala dost pitomou otázkou. “Tak jak se cítíte psychicky slečno Cziglová”? Humorná otázka. V tuto chvíli pro mě byla stupidní, jak promovaný psycholog magistra Jiřina Kudláková z české komedie “Byl jednou jeden polda”. Moje odpověď byla: “Jak se mám asi cítit?! No tak je to šok, změnilo mě to trošku plány, ale nejsem v tom sama a prostě to zvládnu! Kudláková hodila trapně milý úsměv, zeptala se ještě na pár otázek, řekla že operace je neodkladná, jestli s tím počítám? Řekla jsem jí, že s tím počítám a pak šla. Jenže tady ta “Kudláková” se mě nezeptala, jestli chci nějaké léky na uklidnění, kdybych měla třeba stavy úzkosti a sebevražedný manýry. Ta mě je rovnou nasadila, jako dezert po “O” a už jsem byla někde jinde.

Pak dorazila mamka. Pozitivní bylo, že jsem už nebrečela, ale situaci vysvětlovala dost zmateně a bylo mi vše šumák. Pak přišla další delikátní porce lexíku a před šestou hodinou odpoledne se Denča rozhodla, že už je unavená a chce jít spinkat. Úplně mimózně jsem mávla mamce když odcházela. Za chvíli dorazil můj přítel a ten už mě našel úplně k.o. Sjetou jak sáňky v létě a nemohl mě ani probrat.

Rychle zavolal sestru, třepali se mnou volali na mě a NIC. “Rychle zavolejte doktora, ozývalo se na chodbu”. “Slečno Cziglová proberte se”. Prý mě píchli nějak tři velké injekce na probrání do stehna a zase NIC. To už začalo být vážný oči přetočený v sloup, přístroj na oživování a jedeme. Naštěstí se jim podařilo nakopnout mě a vrátit zpátky.

Doktor pak šel vítězoslavně za přítelem a říká: „dobrý stav je stabilizovaný, ale bylo to o fous. Asi jsme to s tím lexíkem trošku přepálili, nebo na něj hůř reaguje.“ Přítel byl v údivu a ptá se: „cože vy jí dáváte lexaurin? Proč?“ Odpověď jasná: “no to my tak dáváme běžně těmto pacientům, je to na podporu psychiky, a aby se jim ulevilo”. “Hmm, tak to je opravdu super, ale já bych byl moc rád, kdyby se té operace ještě dožila”, říká přítel. Doktor na to: “Nebojte hodíme jí na iktovku, tam bude sledovaná”

Sdílet článek:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.