Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (37)

Lup sem, lup tam

Kdo už mě zná, tak dobře ví, že dnes jsem tady pro vás s dalším pokračováním příběhu. Minule jsem si postěžovala, jak dopadly moje vlasy a nechala vás trošku v napětí, co se ještě mohlo přihodit… Nebudu vás dál natahovat. Otoky zmizely, ale moje kost s implantátem si zrovna nesedly. Jak jistě už tušíte, zase mě čekala návštěva nemocnice…Jestli jsem šla znovu pod kudlu se hned dozvíte, tak čtěte dál.

A tak jsem dva dny oplakávala svoje vypelichané mikádo. Strašný nezvyk, ale pak už mi došlo, že s tím stejně nic neudělám a ta bolest hlavy za to opravdu nestojí. Byla jsem ráda, že nějaké vlasy na hlavě po operacích a celkové chemii zbyly. Abych schovala vyholenou část jizvy, přehazovala jsem je na druhou stranu hlavy. Trošku jako chlapi, kteří se nedokážou smířit s padáním vlasů a dělají si “přehazovačky” a vítr zrovna není jejich kámoš. Naštěstí já je mohla stáhnout ještě do culíku. I když “culíkem” bych to úplně nenazývala. Myslím, že i dvouletá holčička měla lepší culík než já, ale čert to vem.

Všechny stroupky z hlavy zmizely a já se cítila vítězoslavně, protože konečně nebyl problém s žádným stehem. Takže jsem věděla, že tělo přijalo implantát dobře a už je snad konec všech problémů, operací a vyndávání kostí na dlouhou dobu. Jenže moje období, kdy na posraného i záchod spadne, ještě nekončilo. Rána sice byla čistá, ale v momentě, kdy hlava úplně splaskla, mě překvapila další hrůza a psychóza.

Jedno ráno jsem se probudila a opatrně vstala, aby se mi nezamotala hlava. Pomalu jsem se zvedla a najednou slyšela v hlavě skřípání. Vyvalila jsem oči, udělala pár kroků a zase ten stejný zvuk. Bylo to, jako když slyšíte vrzat staré dveře nebo praskáte bublinový obal. Chytila mě naprostá panika, co je tohle za další úlet? Slyšet uvnitř hlavy, jak se vám o sebe tře kost s implantátem. Musím říct, že tohle byl rychlý budíček. Začala jsem chodit po bytě a zkoušela, při kterých pohybech zvuky slyším. “Lup sem, lup tam”, takové to bylo, když jsem třeba zrychlila chůzi, lehce poskočila, nebo zakývala hlavou ze strany na stranu.

Bohužel přišít k lebeční kosti implantát není to stejné, jako pevné spojení titanovými pláty. A co bylo naprostým vrcholem této výhry? Opatrně jsem svoji rukou začala přejíždět po hlavě od kosti, přes stehy až k implantátu, pak trošku víc zatlačila na implantát a bylo to tady, zase ten zvuk: “Lup dovnitř a lup ven.”. Tak tohle byl další silný zážitek, který mě zase sundal a dal dalších pár facek. Začala jsem trochu víc šílet a svými pohyby, pláčem a lítáním po bytě jsem probudila přítele. Když mě viděl, jak se zvláštně pohybuji po pokojích, začal se strachovat, jestli nemám epileptický záchvat. Se slzami v očích jsem mu vysvětlila, co se děje: “Chápeš, že uvnitř slyším, jak se mi o sebe dře implantát a kost?”. Vyvalil na mě nevěřícně oči a já ho přesvědčila, že to není žádný výmysl. Lupání cítil každý, kdo mi trošku zatlačil na implantát. Přítel se zděsil, začal blednout a udělalo se mu špatně. Takže jsme oba skončili v obýváku na sedačce. Já s ubrečenou hlavou v rdlaních a on s bílým obličejem a nohama zvednutýma v sloup.

Klasicky mě z toho začala bolet hlava. Musela jsem se uklidnit nebo by mi za chvíli asi praskla. Zvedla jsem se a řekla: “Zítra jdeme do nemocnice. Musím se zeptat profesora, co je s tím možný udělat. Takhle se asi zblázním!”.

Tak moc jsem si přála nejít nějakou chvíli do nemocnice a zase jsem tady. Sestra mě uviděla a už se děsila: “Co vy tady zase?”. No jo, stálý nemocniční štamgast. Mělo to aspoň nějakou výhodu, dlouho jsem nemusela čekat a brzy šla na řadu.

Profesor mě pozdravil a opatrně se zeptal: “Tak jak se daří, Deniso?”. Musel vidět, že můj výraz nezáří úsměvem a že zase s něčím přicházím. Popsala jsem svůj problém s třením v hlavě a šílenými zvuky. Profesor mě chytl za hlavu – rozhodně ne jemně a opatrně, až jsem se trošku lekla, jestli implantát neprolomí. Viděl, jak se nevěřícně tvářím a říká: “Nebojte, je to hlava, mělo by to něco vydržet. Fakt je, že se to hýbe, taky to cítím”. Pak chvíli mlčel a povídá: “No Deniso, jediná možnost je znovu vás operovat a zkusit hlavu něčím přicvaknout. Ale obávám se, že kromě titanu nic jiného na výběr nemáme.”. Zděsila jsem se, ale moje otázka byla rychlá: “Co tedy doporučujete?”. Jeho odpověď byla ještě rychlejší: ”Doporučuji, abyste byla trpělivá a počkala, až si implantát trochu víc sedne. Samozřejmě nikdy už to nebude stejné jako s titanem, ale po tom, co máte všechno za sebou, bych další operaci nedoporučoval. Mohlo by to být riskantní a musíte si dát alespoň půl roku klid. Ale pokud vám to dělá psychicky špatně, můžeme vymyslet další termín operace.”.

Zase ten výraz zoufalství, když víte, co vás čeká a není to moc řešitelné. Na operační sál po čtvrté za půl roku jsem už opravdu ani já nechtěla. Profesor se na mě díval a po chvilce společného mlčení se zeptal: “Jak jste se rozhodla, Deniso?”.

Aspoň, že tentokrát byla možnost výběru, ale odpověď byla rychlá: “Než jít zase pod kudlu, tak se s tím naučím žít…“.