Jak to celé přežít a nezbláznit se (34)

Vuittonka v hlavě

Tak jsem tu s dalším příběhem. Netrpělivě jsem vyčkávala další operaci, ale ještě mě to stálo trochu sil. Možná si myslíte, jak je jednoduché přijít, vybrat si nový implantát, nechat se zoperovat a za pár dní jít domů. Ve skutečnosti to úplně sranda nebyla, ale když jste “drzá Denisa” = důsledná pacientka, která si nemůže nechat střčit do hlavy jen tak něco, dosáhnete svého. Určitě si ani dnes nenechte ujít můj boj za hlavičku a novou výplň.

Hurá! Konec července a termín operace za dveřmi. Tak jak se jiní balí na dovolenou, já už si chystala svoji tašku týden před nástupem do nemocnice. Upřímně… docela natěšená, že se zase vrátí můj normální život a budu se bez obav moct prásknout do hlavy třeba o digestoř 😀 Vlasy už pěkně povyrostly, ale co, „naposledy je oholíš dohola, a pak už budeme jen čekat, až ti naroste dlouhé háro“.

Pamatuji si to jako dneska. Pondělí večer… a já už se třepala na ráno, že konečně nastoupím do nemocnice a pozítří se probudím, sice s bolehlavem, ale s pevnou hlavou bez pana “Blátíčka”. Přišla jsem na oddělení neurochirurgie a hned se mě ujal “The Doctor”: “Tak slečno, koukám, že všechna předoperační vyšetření už máte. Dnes jen vybereme implantát a zítra jdeme na to.”.

Hmm… vybrat implantát, říkala jsem si: „To je jak, vybírat si nový kozy (prsa)…“

„The Doctor“ přinesl pár papírů s obrázky a vzorky implantátů a začal s výkladem: “Takže, doporučoval bych…“ a pokračoval v monologu… Zadívala jsem se do papírů na obrázky výplní a přestala mu věnovat pozornost. Pak jsem ho zarazila a říkám: “Pane doktore, prosím vás, co je tahle věc na obrázku? Není to náhodou kov, na který mám údajně alergii, podle vás? Alespoň tak jste mi to říkal, když jsme vyndávali tu kost se stafylokokem!”.

Doktor se na mě překvapeně a zamyšleně podíval… “Dostala jsem tě”. Holt, někdy člověk musí být sakra opatrný a všechno hlídat. Všichni jsme jen lidi a všichni děláme chyby.  Z doktora vypadla jen velmi krátká a rychlá věta: “Aha, do pr…, vy máte tu alergii na titan.”. Tím se celá situace trošku mění.

Doktor se snažil zachovat dekórum, ale moc do hloubky se s výběrem nechtěl zabývat: “Tak to se podíváme na jiné vzorky, ale to už tady není velký výběr – vymodelujeme ho z kostního popela a místo titanových svorek ho prostě přišijeme ke kosti.”.

Já jsem si samozřejmě během dvouměsíčního vězení nastudovala hodně informací o implantátech a vybrala si svoje favority, kteří jsou zázrační a postupem času se změní na vlastní kostní tkáň a přirostou k normální kosti. A samozřejmě jsem si řekla o tento materiál, že vím, že tady je, protože jsem se o tom bavila s profesorem, a ten slíbil, že se před operací o tom pobavíme.

Jenže to bylo slovo proti slovu, a to se “The Doctorovi” samozřejmě nelíbilo a začal: “Ženská, víte kolik to stojí? Skoro čtyřicet tisíc, za tu vaší část hlavy! To nikdo nepovolí. Mám tady ještě jeden jiný druh materiálu, ale ten se dává na výměnu celé hlavy, a to vám teda nedám!“.

A už jsme do sebe jeli.

Já: “Mně je úplně jedno kolik to stojí, holt si nekupuji kabelku od Louise Vuittona, ale kus hlavy a klidně si připlatím za implantát, který budu mít snad do konce života. Vymodelujte moji část z tohoto materiálu, i když je ten můj menší než celá hlava a zbytek materiálu poslouží někdy jindy jinému pacientovi. Když bude potřebovat malou část lebky.”. Šili jsme do sebe jako dvě opice, co se dohadují o banán.

Doktor: “Na tohle nemám povolení, musím se zeptat primáře, profesor tady není, a pak uvidíme.”.

Já: “Tak dobře, jdeme za primářem spolu!”.

Doktor: ”Vy nikam nejdete!”.

Já: “To teda jdu, chci si být jistá, co bude v mojí hlavě!”.

Doktor: “Tak počkejte, já se s ním domluvím sám a snad to bude možné nějak řešit.”.

Věděla jsem, že se nenechám odbýt a budu bojovat jako lev, i kdybych si měla za implantát připlatit. Stejně mě léto nestálo ani korunu. S dovolenou jsem počítat nemohla a nebylo za co jiného utrácet, tak proč neinvestovat do vlastní hlavy.

Doktor za mnou přišel brzy. „Tak jsem mluvil s primářem a ten medpor (materiál implantátu) vám dáme. Dnes ho objednám a zítra by měl přijít, takže odpoledne bych vás operoval.“. V duchu jsem si říkala: “Vidíš, vždycky to jde, jen se nesmíš nikdy nechat odbýt!”.

Ani mi nevadilo, že jsem strávila půl den hádáním s doktorem v nemocnici. Důležitá ale byla ta chuť malého vítězství. Ve finále jsem zase volala příteli, ať pro mě přijede, že do nemocnice pojedu zítra.

Druhý den jsem ráno nakráčela a doktor mě vítal s tím, že materiál už dorazil, a pokud jsem nalačno, tak můžeme odpoledne na sál. Samozřejmě jsem počítala s touto variantou a byla READY na všechno. Takže za chvíli dorazila sestřička s holicím strojkem a žiletkou, udělala mně zase kolečko na hlavě dohladka a pohostila mě kapačkou a prášky. Nevím proč, ale tentokrát jsem to brala strašně v klidu a nemyslela jsem na nic negativního. Jen jsem se modlila, ať se nový implantát usadí a neobjeví se zase kámoš stafylokok. Čas jsem si zkracovala čtením a musela jsem si samozřejmě udělat památeční selfíčko naposledy bez kosti. Pak už jsem hladově vyhlížela sestru, až pro mě přijede a vyrazíme na sál.

Potřetí zase moje rutinní klasika. Sprcha s dezinfekcí od hlavy až k patě, anděl s holým zadkem, stahovací punčochy, dokapaná kapačka. Ale tentokrát jsem se kupodivu těšila, až to bude za mnou a já budu zpátky v normálním světě bez šílených nebezpečných nástrah domácnosti a všeho kolem…

Sdílet článek:

6 komentářů

Napsat komentář
  1. Jste kruta!moc vam fandim!je pravda ze doktori jsou taky jen lidi,ale kurva toto je hrozne,ze musime pred prichodem do špitálu vedet skoro vic nez oni..:(jste statecna;) ja ,,jen,,rodila ale diky neduvere jsem mela vlastni dulu a byli to nejlip utraceny penize v mym zivote..i kdybych rodila petkrat uz nikdy bez cloveka,ktery se bude bit za me,kdyz ja nemuzu;)

  2. Zdravím a děkuji moc za podporu…Já teda nerodila, ale tohoto se bojím asi ještě víc než operace hlavy. Takže taky velký obdiv za mě 😀

  3. nene neboj,to je ten nejkrásnější zazitek v zivote;)pokud to teda nezku*** doktori..ale to se mi s dulou nestalo;) chodila jste k Helci kadernici??

  4. Ojojoj,hltam vas pribeh pozpatku,clanek za clankem.Jako moje poklona,ze takto nevesele tema (a neveselou situaci) takhle s nadhledem zpracovavate!Muj hluboky obdiv.Ja mam za sebou "jen" dve tehotenstvi,ktera jsem prolezela a, probdela v posteli v slzach,protoze jsem mela po celem tele mokvajici ekzem a odmitla jsem to resit klasicky kortikoidy,neb ty se s miminkem v brise blbe snasi…uprimne kdyz jsem se cele dny nemohla ani oblict,jak me cele telo stipalo a svedilo a kdyz jsem zjistila,ze rvu na starsi dceru,at na me nesaha,ze to strasne boli,bylo mi to megalito. Muz prestal chodit do prace,staral se o me I o starsi dceru a byl milionovej.Skoro rok jsem se neodvazila podivat se do zrcadla. Roky uz ziju denne s bolesti a s pocitem,ze vyskocim z vlastni kuze. Ale pak jsem se odrazila ode dna,a snazim se den za dnem znovu a znovu byt vdecna za svuj zivot,za to,ze mam dve zdrave deti,muz me nastesti neopustil (kdyz sem mela litostive stavy kvuli tomu,ze vypadam jako zruda,utesoval me slovy "Zlato,kdybych s tebou chtel byt kvuli vzhledu,tak sem si te nevzal…:-)" Vdavala jsem se totiz tehotna a uz dost kropenata a fotograf musel retusovat jako o zivot).No proste tim chci rict,ze po precteni vaseho blogu prehodnocuji moje cele svedici a rozskrabane telo jako na celkem decentni kosmeticky problem a jdu vyzkouset par receptu,zacnu dezerty ,decka se pomejou:-)Drzim pesti!

  5. Děkuji za pěkný dopis, těhotná žena s tímto problémem ležela se mnou na kožním a bylo to šílený, takže taky obdivuji👍. Jinak já se snažím a doufám, že všechno půjde jak bych si přála, dělám pro sebe maximum💪🏼. Určitě zkuste změnit i stravu, cukr pryč a pečivo, tím hodně pomůžete a dooporučuji luštěniny. Držím palce!!!

  6. Dnes jsem se dopracovala az k tomu clanku z kozniho. Opravdu diky za sdileni, ja jsem ted o to vic stastna,ze jsem obe tehotenstvi doslova prezila doma v peci muze a rodiny.Ono totiz je fakt obri rozdil udrzet krehkou psychiku na uzde den za dnem a jeste u toho resit vsechny ty nemocnicni veci okolo:-(Jinak cukr a pecivo,moje velke hrichy,stale se mi nedari to ze stravy dostat:-(

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.