Jak to celé přežít a nezbláznit se (16)

Dojezdy pro hvězdy

Děkuji za vaše ohlasy a zprávy. Psali jste mi, že to byl asi nejhorší příběh, který jste ode mě četli. No nebudu lhát, ale určitě nebyl. Často píšete: “ Tak tohle bych nedala, zešílela bych nebo už bych byla mrtvá.”. Věřte tomu, že ne. Pokud se máte aspoň trošku rádi a baví vás žít, nikdy to nevzdáte a uděláte pro sebe maximum. A to i po tom, když vám oznámí výsledky krevních testů a dostanete jen samé “pozitivní zprávy”, jak bude probíhat vaše léčba a kolik srandy si zas užijete ve špitálu. Proto jsem tento díl nazvala Dojezdy pro hvězdy. Je o tom, jak umí léky pracovat s člověkem a jeho psychikou. Pokud vás příběh o lécích zajímá čtěte dál.

Po prokleté noci téměř bez spánku a na kapačce mě probudila uklizečka. Vytírala podlahu a měnila sklenice. Naivně jsem si myslela, že bude měnit i moje povlečení a dostanu náhradní pyžamo, protože už jsem byla vážně úplně ulepená od mastí, ale neee to bych chtěla asi po první noci moc. Potom byl čas na moji perfektní snídani, zase ten suchý, den starý rohlík – abych asi z toho čerstvého nebyla nadmutá a hořký levný čaj. No a konečně kolem desáté hodiny přišla vizita.

Na pokoj nakráčelo asi pět doktorů a čtyři sestry. Mladá doktorka sdělila ostatním celý můj příběh od operace až po včerejší zážitkovou noc a taky vyjmenovala všechny léky, které užívám. Doktoři byli chladní a bylo na nich vidět, že to co dělají je prostě jejich job. Pak jsem musela vstát z postele a svléknout svoji sexy zamaštěnou košilku velikosti XL a ukázat se všem nahá v celé své červené parádě (ještě, že mě napadlo vzít si před vizitou aspoň kalhotky) :-D.

Připadala jsem si jak holka na trhu s bílým masem – v mém případě tedy červeným, když se na mě seběhly všechny ty oči a zkoumaly moji kůži. Pak doktorka ještě jednou zopakovala seznam mých léků a mezi doktory proběhla porada, jaké léky vysadit, které nasadit a jak pokračovat v mojí léčbě. To, že jsem tam já, a že by mi mohli něco vysvětlit, nepovažoval nikdo za důležité. Až mě to už vytočilo a ozvala jsem se: “Haló prosím, můžete mi říct, jak bude tedy vypadat postup léčby a jak dlouho tady asi budu?”. Hurá, konečně doktorka začala mluvit i se mnou: “Slečno, krevní testy ukázaly taky toxickou reakci uvnitř těla v orgánech, zejména ledviny a játra. Takže musíme pročistit celé tělo. Vysadit většinu léků, které zbytečně zahlcují játra- například antikoncepci, a pokud vám to nebude vadit, tak i ty antidepresiva…

„Pardon? Cože? Slyším dobře? Antidepresiva?“ Zeptala jsem se znovu doktorky. “Ano máte je už od neurologie”. Byla jsem v šoku a v hlavě mi běželo: Ti zmetci mi je dávali i po tom prvním kolapsu?  Ahaa, tak proto jsem to všechno brala tak v pohodě. V tu chvíli jsem byla dost naštvaná a v šoku. Proč mi sakra tuto informaci nikdo nesdělil? Možná proto, že mám ve své kartě napsáno, že můj otec zemřel sebevraždou a doktoři si mysleli, že budu mít podobné sklony? Opravdu neskutečné a neprofesionální chování. Jak je možný, že se mnou nikdo tohle nekonzultoval, nejsem už dítě ani puberťák. Takže moje odpověď byla jasná: “Samozřejmě vysaďte je, já je nepotřebuji a vše beru tak jak je a momentálně jsem opravdu naštvaná, že mě nikdo neseznámil s tím, že je užívám!”.

Doktorka udělala pouhý úšklebek a dodala: “Takže tyto léky vysadíme, kortikoidy budete dostávat ve vyšší dávce, třikrát denně kapačkou, dvakrát denně půjdete na mazání a nasadíme vám nová antiepileptika. Tak doufejte, že vám tentokrát sednou. Bohužel ty, co způsobily vaši otravu, nemůžeme ze dne na den vysadit, takže budete brát nové a zároveň ty první pomalu vysadíme.”. „To snad ne!? Takže jed, co mi tráví tělo, mám brát pořád?“ “Bohužel konzultovali jsme to i s kolegy od svaté Anny a jiný postup taky nemají.” A jako největší bonus mi oznámila, že se musí upravit i strava, takže tři až čtyři dny budeme pokračovat v rohlíkové dietě, a potom pomalu můžu začít, dietní stravu – žádná zelenina, žádné ovoce, žádné koření ani sůl 🙁

Jakže se to říká? Strava má být pestrá?

Vizita odešla a já zase byla zralá na infarkt. Naštvaná a ublížená za antidepresiva a další šílenej postup léčby a Bůh ví, jak dlouho tady zase budu.

Kdokoliv, kdo za mnou přišel mi nemohl ani nic přinést. Je pravda, že tentokrát jsem moc lidí vidět nechtěla. Připadala jsem si odporná, zalepená a nechutná. Nechtěla jsem, aby mě moji přátelé viděli v tomto stavu. Velká výhoda byla, že na tomto sociálním oddělení nebyly ani zrcadla, jinak bych se zbláznila. Stačily lítostné pohledy rodiny a nejbližších přátel. Po dvou dnech vysazení mých antidepresiv přišla další návštěva-deprese.

Znám kolem sebe pár lidí, o kterých vím, že berou tento typ léků. Možná jim to pomáhá, ale myslím si, že pokud to člověk bere dlouhodobě, může to být velmi nebezpečné. Řekla bych, že je to jako drogy. Ze začátku je to super, zapomenete na svoje problémy, noční můry, minulost, která se vám pořád vrací a cítíte se najednou silně a vyrovnaně. Jenže postupem času si na to tělo začne zvykat a pokud dávku nezvyšujete dostáváte se do stejné pasti, začarovaného kruhu, kdy sami sebe nesnášíte a nevíte jak ven a jak utéct. Někteří to řeší jednoduše – jdou k psychologovi a nechají si předepsat něco silnějšího a nebo zvýší dávku. Druzí se dostanou zase na dno k depresím a přidají trestání a ubližování sebe samých, které může skončit i neplánovanou sebevraždou. A nedej bože, když pak přestanete brát. To pak přijdou “dojezdy pro hvězdy” a realita v pravém obraze a je opravdu těžké přesvědčit sebe samotnou mít se zase ráda a odehnat chmury.

Ano za sebe musím říct, že to bylo velmi těžké období na moji psychiku. A to jsem tyto léky brala necelý měsíc. Nedokážu si představit, jak by to vypadalo, kdybych je brala déle. Když jsem byla sama, litovala jsem se, brečela a vracela se ke své nemoci. Nešťastná z toho, že léčba nijak zvlášť nezabírala a výsledky se moc neprojevovaly k lepšímu, a to i přes vysazení některých léků. Každé ráno jsem si připadala hůř než důchodce, co všechno jsem do sebe musela natlačit, viz. obrázek. Vadilo mi, že jsem zavřená v odporném prostředí a nemůžu ani ven, protože i slunce bylo velkým nepřítelem. A depresivní bylo, že nemůžu ani jíst nic, co mi chutná, protože dieta byla tvrdá. Od té doby nesnáším diety a nebyla bych schopná žádnou extra speciální dietu držet. Žádná pestrá strava, jen rohlíky a máslo, někdy bílé jogurty. K obědu maso na vodě bez dochucení, které mi smrdělo jako čerstvě zabité zvíře. Říkala jsem si hmm, jak asi vaří tady sousedům ve vězení? Na to jsem měla přesně výhled z jídelny. Jí stejný hnusy? Věřím, že i ti se mají líp. Sem tam jsem šmírovala, jestli se tam neděje něco zajímavého.

Přiznávám, nejedla jsem skoro nic. Maximálně suchou rýži, rodina mi později nosila cottage sýr a jiné povolené mléčné výrobky a babička mně dělala palačinky z bílků s tvarohem. Kila šly dolů neskutečnou rychlostí. Z holky, která měla dřív sportovní postavu, byla za chvíli vyzáblá kostnatá troska zase s velkou nafouklou hlavou. Babička vždycky když přišla a viděla mě tak říkala: “Děvče, ty se tady úplně ztratíš.”….

Sdílet článek:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.