„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (1)

V této kapitole bych se s vámi chtěla postupně podělit o svůj příběh. Napsat, jak to všechno začalo s „Evženem“, a proč jsem ve svém životě udělala spoustu změn. Konečně jsem začala totiž žít a užívat si přítomnost. Přestala si vyčítat chyby z minulosti a neplánovat daleko do budoucna. Sama jsem si vybrala možnost postavit se k celému zdravotnímu problému čelem, bojovat, dělat pro sebe maximum, nelitovat se a užívat si každý den naplno.

Pro mě je nejlepší motivace vidět, jak se lidé dokážou poprat s tvrdým osudem a umí být při tom stále optimističtí a dobře naladění. Moc by mě potěšilo, kdyby byl můj příběh motivací i pro některé z vás. A věřte, že vůbec nezáleží na tom, jestli je člověk zrovna zdravý nebo ne, důležitý je si život užít naplno a s radostí. Proto jsem se taky rozhodla o tom všem začít psát. Doufám, že vás to bude bavit a inspirovat.

Takže začnu od úplného začátku. Jedenáctý březen dva roky nazpět si totiž pamatuju úplně přesně. Je asi sedm ráno a já spěchám autem do práce. V hlavě se mi honí myšlenka, proč mi zase zvoní v uších. Hmm… asi únava po včerejším tréninku. Celá se cítím unavená a spala bych. Bude to asi tou nekončící zimou a víkendovým večírkem. „Včera jsi šla navíc pozdě spát, tak co se divíš, Deniso!“ Sakra, měla bych na to šlápnout musím dnes skončit dřív, mám schůzku ve Vaňkovce s cukrářkou ohledně svatebního dortu. Potom se chci ještě potkat s kamarádkou z vysoké. Jsem zadumaná ve své hlavě a tak trochu mimo. Před kruháčem u Campusu: „Pane bože co to bylo za zásek? Deniso, ty jsi neviděla toho chlápka na přechodu?!“ Zhluboka jsem to rozčilení rozdýchávala. Nechybělo moc a já měla chlapa na autě a on uraženej zadek. Nechtěla bych vidět ještě ty další komplikace. Celá vyděšená jsem sedla do křesla v kanceláři a chtěla to povyprávět kolegyni, ale nějak mi to nešlo. Nejspíš jsem pořád v šoku…

Ten den mě bolela hlava, nemohla jsem se vůbec soustředit na práci. Každou chvíli mi připadalo, jako kdyby se ve mně zapínalo tlačítko ON/OFF na myšlenky a mluvení. Říkala jsem sama sobě: „Tak ty si pěkně přetažená. V hlavě máš myšlenku a nemůžeš jí ze sebe ani vyžvejknout“. Po chvíli se kolegyně ptala na něco pracovního a já nebyla schopná ze sebe vylovit tu větu, která byla už připravená v hlavě. Přitom jen stačilo ji ze sebe vypustit. Místo toho se ode mě dočkala pouhé eeehhhhmmm, dlouhá pauza a pak teda konečně zformulovaná věta. Vrcholem mého pracovního nasazení ten den bylo, že jsem usnula v kanceláři. Probudilo mě, až když mi vypadl zvýrazňovač z ruky a kolegyně se zase na něco zeptala. Šílený den, ale vůbec jsem to nemohla přemoct.

Po práci jsem spěchala do Vaňkovky. Schůzka s cukrářkou dopadla dobře, „a teď už jen káva s kamarádkou a mazej domů, jsi přetažená a děsně unavená“. Klasicky jsme si povídali o práci, svatbě, chlapech a pak to přišlo!  Zapálila jsem si svoji poslední cigaretu potáhla jednou a cítila, jak kdyby mě něco píchlo v hlavě. „Hmmm co to asi je?“ Vykládala jsem dál, potáhla si, vyfoukla, zase píchnutí a pocit, jako když vám ztuhne obličej a nemůžete s ním pohnout. Cigareta už mi přestala chutnat, tak jsem ji típla a poprosila slečnu o účet. Ještě něco jsem vykládala kamarádce, a pak přišel ten poslední záblesk. Jako kdyby cestovalo něco ze spodní části mé hlavy od krku, až k mojí puse. Pak už si pamatuju jen strnutí, křeč, zkřivenou pusu, tmu a jak někam padám….

Sdílet článek:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.