Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (59)

„Proměň svůj život v sen, a své sny ve skutečnost!“

Čas letí tak strašně rychle a já s vylekáním zjistila, kdy naposledy jsem napsala pokračování příběhu. Už je to dost dlouho. Jsem moc vděčná, že rádi čtete tu moji životní povídku, která vás podle reakcí inspiruje. Samozřejmě mému psaní ještě neodzvonilo. Jak jsem jednou slíbila, příběh, který píše sám život dotáhnu až do konce.

Před týdnem jsem měla zase kontrolu na onkologii. Pokaždé, když se znovu objevím na tomto místě, jde mi mráz po zádech. Pozoruju, jak jsou čekárny plné a pacientů snad pokaždé přibude. A mě v těch chvílích vždycky přepadají nepěkné vzpomínky. O to víc si člověk musí uvědomit, že zdraví máme jen jedno a mělo by být pro nás na prvním místě. Pečujte o své tělo a zdraví, je to unikát, který nikde jinde nekoupíte ani jinak neseženete.

Doufám, že se vám bude dnešní příběh líbit. Vím, že jsem občas na sebe tvrdá a vypadám možná až moc chladně, ale to mě život naučil a pořád učí. Ale myslím, že tentokrát vám můžu slíbit i trochu něhy a lásky.

Tak už konečně přišel druhý týden vegetariánské stravy a zelené léčby. Po mase a cukru jsem ani nesáhla, aby moje životní změna a alternativní léčba měly ty nejlepší výsledky a zabraly na 100%. Ale nebudu lhát, absťák byl strašný a nálady se měnily každou chvíli a já jsem byla často velmi protivná. Můžu sama za sebe říct, že cukr je opravdu droga a vyléčit se z této závislosti taky není jednoduché. Trvalo to dva až tři týdny, než jsem zpracovala svůj mozek a chutě, že sladkostem už odzvonilo. A když bylo nejhůř sáhla jsem po čtverečku 80% čokolády a nebo si udělala ovocný fresh. Začala jsem se pořádně soustředit na to co jím, piji a hledala jsem způsoby, jak tělu dávat ty nejlepší živiny, které potřebuje.

Rodina, kamarádi i známí, kteří znají jen tu naši českou klasiku mně obvykle dávali stejné otázky: „Jak do sebe dostáváš bílkoviny? Masu se přece nic nemůže vyrovnat?“. Už jsem měla něco málo načteno a progooglováno a věděla jsem, ve kterých potravinách je více rostlinných bílkovin než těch živočišných a jsou pro tělo lépe stravitelné. Když měl někdo problém s vegetariánskou stravou nebo jiné narážky, vždycky jsem uvedla stejný příklad: „Člověk vznikl z opice a už jste někdy viděli jíst opici maso?“. Samozřejmě většina lidí nevěděla, co na to říct, a odpověděli větou, kterou slyším často: „Hmm, respekt, jsi fakt dobrá, to bych nedal(a).“. Není to jenom o tom být dobrá, je to o tom stanovit si cíl a ten můj byl jasný – uzdravit se a zničit Evžena, nebo ho alespoň uspat, aby už nedělal v hlavě žádnou neplechu.

Po pár týdnech jsem si už zvykla na nový životní styl a stravu, ale taky na kompletní očistu organismu. Tělo se opravdu zbavovalo všeho špatného a moje nejvíce navštěvované místo byla toaleta. Po pár dnech jsem zvyšovala dávky čípku až jsem se dostala na krásnému číslu – čtyři zelenáče na noc, a to už bylo trošku náročnější udržet takovou dávku v sobě. Upřímně, byla jsem jako průtokový ohřívač, ale říkala jsem si, že všechno špatné jde z těla pryč. Za sebe musím říct, že to nebylo jednoduché období. Tyto koňské dávky konopí mě trošku oslabovaly. Byla jsem hodně unavená, občas se mi motala hlava a tepová frekvence se zvedala pravidelně každé ráno. Občas jsem měla strach, aby to srdíčko všechno zvládlo a já znovu neskončila na kardiologii.

Jak už jsem psala v minulém příběhu, tohle byla v mém životě největší „očista do čista“. Nejen, že jsem to na sobě viděla, protože váha a kila šly dolů,  ale hlavně jsem to cítila. Občas jsem si připadala jako konopná královna a říkala si, že musím zapáchat jako marihuana ve skleníku. Nešlo to ničím ošálit ani zastavit a já se často omlouvala, že mám teď trošku silnější pižmo se zvláštním odérem, za který jsem se styděla. Nevím jestli lidi kolem mě byli tak taktní, ale naštěstí mi nikdo nikdy nic neřekl. 😀

První měsíc očisty byl za mnou a další měsíc přede mnou. Bylo to náročné období, sice jsem byla šťastná, že nemusím žít ve svém halucinogenním světe, ale cítila jsem se slabá a taky osamělá. Chyběla mi moje francouzská láska a jeho podpora. Pamatujete si,  jak jsem v jednom příběhu psala o debatě se svým kamarádem, kde jsme řešili, co bych dělala kdyby mi někdy v nemocnici doktor řekl: „Máte rok života“, jak bych se k tomu postavila? Psala jsem, že bych cestovala a ten rok si užila s někým, kdo by mě dělal šťastnou a nic bych neřešila. Raději tohle, než si lehnout do nemocnice čekat a doufat. V této situaci si vždycky připomenu jednu část z mého nejoblíbenějšího filmu – Podivuhodný příběh Benjamina Buttona. Kde Benjamin a Daisy, nic neřeší, cestují, milují se a jsou šťastní z každé maličkosti a užívají si to, co je právě teď. Ne to, co bylo a ne to, co bude zítra, protože zítřek už být nemusí.

A tak mě zase napadlo něco bláznivého. Udělám si výlet do Francie a budu tam až do další kontroly na onkologii. Ležet v posteli, odpočívat a číst knížku můžu přece kdekoliv. A nikdy nevíte, co přijde druhý den, a proto je lepší užívat si život na maximum, jak se říká: „Proměň svůj život v sen, a své sny ve skutečnost!“. A já vždycky snila a toužila cestovat a poznávat jiné země, lidi a jejich kulturu. Moje rodina se samozřejmě bála o moje zdraví, ale znají mě moc dobře, když si něco umanu, nejede přes to vlak. Věděla jsem, že se o sebe nemusím bát, protože budu mít vedle sebe velkou oporu. Jediná věc, ze které jsem měla respekt a trošku mě stresovala byla moje zelená medicína, kterou jsem nemohla vysadit. Bohužel konopné léčivo, je pořád zakázaná látka, i když léčí a pomáhá, pravidla jsou pravidla. Ale v některých případech se prostě musí porušovat, třeba pokud jde o váš život a to byl právě můj případ. Nejsem žádný pašerák zakázaných látek a jak píšu vždycky ve svých příbězích nic nedistribuji, neprodávám ani nevnucuji, píši jen o své cestě k uzdravení. Zkrátka svoje léky jsem chtěla dobrat do konce. Jednou vám napíšu pokračování této dobrodružné cesty do knížky, ale teď jen prozradím, že zelenou léčbu jsem dokončila.

První dva dny po příjezdu jsem se dávala tak trošku do kupy a dospávala cestovní deficit. I když byl únor a docela velká zima, tato změna pro mě byla skvělým dobíječem energie. Jiné město, kultura, zvyky, příroda, lidé a hlavně jazyk. Malé francouzské městečko, hodinu od Alp, které jsou snem a rájem každého lyžaře a taky hodinu od velkého města, takže čistý vzduch a sníh všude.  Ale co bylo nejdůležitější a nejkrásnější, měla jsem po svém boku svoji lásku, která mi dávala energii a motivaci bojovat. Věřím, že to nebyla jednoduchá situace ani pro něho. Holka, kterou poznal před pár měsíci byla v rámci možností zdravá, plná sil a za krátkou dobu, se všechno obrátilo. Předtím jsem pro něho byla kráskou a princeznou, jak rád říkal. A pak najednou jsem se změnila v ošklivku. Už to nebyla ta vysportovaná holka, která s ním ještě v létě skákala na bedny, dělala angličáky, cvičila dřepy s činkou a měla síly na rozdávání. Do Francie přijela slabá a vyhublá holka, s polovinou vypadaných vlasů z ozařování na pankáče,  zdraví na hraně a očekáváním, co zase přijde.

S sebou jsem si přivezla jen pár věcí, hlavně tepláky a pyžama, nic jiného jsem ani moc nepotřebovala. Ze srandy jsem si vzala i věci na cvičení a nějaké šaty na večer, kdybych se náhodou cítila už silnější, ale změna stravování a moje konopná léčba mě spíš posílaly na jiné místo, než do fitka nebo na večírek. Tělo se čistilo čím dál víc a já to na sobě cítila neskutečným způsobem. Jestli jsem někdy měla pleť plnou pupínků, lehký ekzém po těle, sem tam rozbušené srdíčko, návaly horka i zimy, zvýšenou tepovku, tak to bylo právě v tomto období. Dny a nálady se různě střídaly. Někdy jsem se cítila velmi dobře, že jsme jeli na výlet a já zvládla i v horách velkou změnu tlaku, jindy jsem si i sama vyšla na krátkou procházku, ale z toho přišel den, kdy jsem ležela na jedné straně postele, měla jsem zavřené oči a jen prosila, ať už ta migréna a bolehlav skončí.  Nelehké životní období, ale pořád jsem si opakovala jeden citát, který mi utkvěl v paměti: „Nemoc se dá vyléčit, jsme-li ochotni změnit způsob myšlení, věřit a jednat!“. Pokračování příště…