Můj příběh

Jízda na sál Tento víkend byl pro mě snad nejdelší v životě. Už jsem chtěla, aby bylo pondělí a hlavně pondělní odpoledne, kdy už bude všechno za mnou. Ve snaze odvést myšlenky na něco jiného, začala jsem přemýšlet zas o vlasech 😀 Jestli nebude lepší odstřihnout dlouhé prameny, schovat si

Nemocniční lahůdky a nejedno “popícháníčko” Je zajímavý, že pokaždé když vypustím ven svůj příběh mám hned chuť psát další pokračování. Vždycky mě všichni nakopnete, podpoříte a mě to neskutečně motivuje a zároveň ze sebe dostávám ty “hřebíky”, který mám v sobě zarytý. Takže DÍKY vám za to!!! Další díl bude

Trošku víc pro holky aneb “ Boj za hřívu” V úterý ráno mě přestěhovali z neurologie na neurochirurgii. Po strašné, smrduté a probdělé noci jsem byla šťastná, že jsem na jiném oddělení. Bylo to rozhodně příjemnější. Normální pokoj bez pípání a dvě ženský kolem čtyřicítky po operaci plotýnky. Za sebe

„No oni to, slečno, mají doktoři rádi do hladka“ Pobyt v nemocnici se začal protahovat, přivezli mě v úterý a operace měla být naplánovaná na pátek, ale nakonec z ní sešlo. Potřebovali jsme čas, aby se mně “nafoukla” ta moje hlava. Takže mi kortikoidy pumpovali dál do žil. Přesun na

Až na „drobnej“ problém v hlavě jsem úplně zdravá Kdo si zažil pobyt v nemocnici ví jak to chodí…vstávání v 6… , a pak se snažíte usnout zatímco sestry odebírají krev, nosí léky, vypráví si o tom, co si doma vařily k večeři, a mezi tím posloucháte jak uklizečka naráží

„Nikdy nevíš, vedle koho se probudíš“ Bylo asi před půlnocí, když jsem se začala pomalu probouzet do tmy. Těžkýma slepenýma očima jsem viděla jen pár světýlek a vnímala pípání nějakého stroje v mé blízkosti. Ležela jsem na iktovce…a pak to přišlo! Než budu pokračovat ve svém příběhu, vysvětlím vám, co

„Kámoš jménem Lexaurin“ Trošku jsem se začala vzpamatovávat a přijímat realitu. Tohle období nebylo nešťastným pouze pro mě,  bohužel moje kamarádka o tři roky starší než já měla tento problém půl rok přede mnou. Stejný záchvat, stejný typ nádoru, stejný doktor, který nás operoval a story jak přes kopírák. Další

„První procitnutí a šok z diagnózy“ Ani nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí a kdy jsem se probudila. Jen si pamatuji, zděšený výraz mé kamarádky klečící nade mnou. Naštěstí mi první pomoc poskytla sestra z fakultní nemocnice, co byla taky na sedánku. Byla jsem zmatená a nic si nepamatovala,

„Začátek konce“ V této kapitole bych se s vámi chtěla postupně podělit o svůj příběh. Napsat, jak to všechno začalo s „Evženem“, a proč jsem ve svém životě udělala spoustu změn. Konečně jsem začala totiž žít a užívat si přítomnost. Přestala si vyčítat chyby z minulosti a neplánovat daleko do budoucna.