Jak to celé přežít a nezbláznit se (7)

Trošku víc pro holky aneb “ Boj za hřívu”

V úterý ráno mě přestěhovali z neurologie na neurochirurgii. Po strašné, smrduté a probdělé noci jsem byla šťastná, že jsem na jiném oddělení. Bylo to rozhodně příjemnější. Normální pokoj bez pípání a dvě ženský kolem čtyřicítky po operaci plotýnky. Za sebe musím říct, že oddělení neurochirurgie v brněnské fakultní nemocnici se pro mě stalo srdeční záležitostí, a to z toho důvodu, že jsem se tam dvakrát znovu narodila a utekla hrobařovi z lopaty, ale nebudu předbíhat a čtěte dál…

Vedoucí sestřiček mě příjemně uvítala, ubytovala poblíž sesterny, abych byla pod dozorem, ale už konečně bez pípáku a doprovodu na záchod. Vyplnila dotazník a projela se mnou moji agendu léků a zdravotních problémů, ukázala mi oddělení a vysvětlila pravidla, jak to na oddělení chodí.

V kolik hodin se vstává a probíhá ranní hygiena, že po snídani následuje malá vizita s doktorem, který dělá převazy operovaných ran, odpoledne je velká vizita – takže skupina lékařů, primáře a vedoucího neurochirurgie a večer zase malá vizita nočního lékaře.

Konečně jsem si připadala jako normální pacient. Pak mi řekla, ať se v klidu ubytuji, a že po obědě bude tedy velká vizita a dozvím se více informací.

V tu chvíli jsem si řekla: “Hmmm, Deniso, tohle je tvůj čas, zapojit své zbraně a vybojovat si svoje dlouhé vlasy”. Prostě ta možnost ztratit vlasy byla nemožná. Ano, někteří z vás si řeknou, jak můžeš řešit takovou blbost, když ti jde o život? Vlasy přece dorostou.

Ano, pravda, ale možná je lepší řešit vlasy, než se zabývat tím, co mám v hlavě a mít deprese, jak to může třeba skončit.

Takže jsem poprosila sestru, jestli můžu naběhnout do sprchy a umýt a vyfoukat vlasy. Po té šílené noci v peřinovém iglu a výkalovém odéru jsem si připadala stejně smradlavá jako hovnocuc, takže bylo zapotřebí ze sebe udělat aspoň trošku voňavou a upravenou ženskou.

Vylezla jsem konečně navoněná z koupelny. Vlasy nadýchané, kruhy pod očima zamaskované, čisté pyžamko s leopardím vzorem, které mi koupila kamarádka, abych byla nemocniční šelma :-))) a hned jsem se cítila líp.

Pak přinesla sestra oběd, tak jsem využila její přítomnosti a hned začala s otázkou: “Sestři budete na vizitě?”. Odpověděla: “Ano, slečno, copak byste ráda?”. Říkám: “Já vím, že většinou se holí hlava před operací dohola, ale nešlo by se za mě přimluvit, aby se oholila jen operovaná část?  Víte budu se vdávat, tak bych byla ráda hezká nevěsta.” Sestra na to hned: “no záleží, kdo bude operovat, někteří vlasy nemají rádi, ale uvidíme co bude v mých silách“. V tu chvíli jsem jí milovala!!!

Po obědě jsem nervózně vyčkávala vizitu. Z dálky jsem slyšela sestru jak letí a říká: “už jdou”. Do pokoje se nahrnulo asi osm doktorů. Někteří mladší – novátoři, a pak ti starší, primář a vedoucí oddělení neurochirurgie pan profesor Smrčka. Taky vrchní sestra a dvě další sestry- jedna z nich právě ta moje oblíbená.

Lékaři rychle pořešili dámy po operaci plotýnek a jejich brzký odchod domů, a pak se přiblížili k mé posteli. Moje oblíbená sestra četla mé story a diagnózu a ke konci dodala: “Slečna by chtěla vědět, jestli musíme oholit celou hlavu? Bude se vdávat, tak by o ně nerada přišla”. V tu chvíli jsem udělala svůj oblíbený výraz “baby face”, u kterého jsem věděla, že většině chlapům motá hlavu :-)))

pozn. Pardon pánové za upřímnost.

Lékaři byli trošku překvapeni touto otázkou, někteří se mile usmívali – samozřejmě ti mladší, druzí čučeli jak kakabusové, a pak začala diskuze. Jeden z těch mladších – tipuji tak 40 let, řekl vyholit jednoznačně a přidal se i jeden starší kolega. Říkám si: “sakra tady nepochodíš”. Pak promluvil jeden starší, který se na mě tak láskyplně díval: “ona má tak krásný vlasy a oči jak panenka, to by byla škoda, to podholíme ne?”. Jenže ten většinou operuje ty plotýnky. Pak se přidal další: “to by byla škoda a slečna bude krásná nevěsta, podholte to!”. Byla jsem šťastná a usmála se na něj vděčně, jak kocour v botách ze Shreka.

Ale pak se do toho začala přidávat druhá starší sestra a říká: “Ale slečno vždyť existuje tolik krásných paruk, to nikdo nepozná”. To jsem na ni vyvalila ten nejprotivnější úšklebek a říkám: “Chtěla bych vidět jak byste se vy vdávala s parukou a nosila ji třeba do práce”.  Úsměv sestry zamrzl a doktoři se pousmáli.

S náběhem na ronící slzy říkám: „Pánové prosím, já nechci být punková nevěsta.“

Pak promluvil pan profesor: “No uvidíme, operovat vás budu nejspíš já, pošlu vás ještě jednou na rezonanci, ať vím v jakých dráhách je přesně nádor a odkud ho budeme brát, ale snad by to šlo jen podholit, když se tedy budete vdávat.” Pak se sbalili a šli.

Zaplavilo mě blaho a obrovská úleva. Vidíte, říká se, že člověk se má radovat z maličkostí, takže tohle byla velká radost a můj první vyhraný boj – “Boj za hřívu”…

Sdílet článek:

1 komentář

Napsat komentář

Napsat komentář: Lejdynka Marie (Zrušit odpověď)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.