Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (55)

Karma je potvora, všechno vrací i s úroky

Čas neskutečně rychle běží a já už koukám, jak vás zanedbávám s příběhem. Moc se omlouvám, ale opravdu nestíhám, i když bych chtěla. Ale nechci zanedbávat své studium, to má teď přednost a taky se něco chystá, jestli vás zajímá sportovní veletrh – Sport life, tak se tam určitě potkáme, ale nebudu zatím předbíhat.

V minulém příběhu jsem vám popisovala, jak mě ovlivňovaly Fénixovy slzy, budu zase pokračovat a navážu na svůj příběh. Stavy a halucinace se mění každou chvíli a není jednoduché to psychicky vydržet a být pořád silná. Tak čtěte a dozvíte se, jak to bylo dál. Jak děsivě může vypadat očista vašich životních příhod.

Jo, jako Rocky Balboa jsem se zvedla z křesla v ordinaci a hrdě odkráčela. Po cestě k autu mi máma začala vykládat: “Deny, prosím tě, co jsi to tam začala vykládat? Já si myslím, že ten doktor musí vidět, že jsi úplně mimo. Příště se radši jen usmívej a nech mluvit mě!”.

Jasně, mamka měla pravdu, ale kdo nezkusil Fénixe, nemůže soudit. Jak už jsem psala, ovlivňuje vaše nálady a dělá si s vámi co chce. Tohle byl jeden z těch mých vtipnějších stavů. Zaparkovali jsme před domem a babička už nás očekávala: “Tak co, jak jste pořídili na onkologii, co ti řekl doktor, Denisko?”. Máma si jen ustaraně povzdechla a já se začala smát. Měla jsem zrovna chvíli, kdy jsem chytala záchvaty smíchu, smála jsem se a ani nevím čemu. Babička na mě koukala a byla v šoku: “Pane Bože, Denisko, co ty drogy s tebou dělají?“ Smích jsem nedokázala zastavit, nemohla jsem se ovládat a nevím proč, dala jsem prsty nad hlavu, jako rohy a začala na ni vyplazovat jazyk a vyvalovat oči jako Vraník – z pohádky S čerty nejsou žerty.

Babička na mě nechápavě koukala. “To je její dnešní stav, musíme to vydržet. Deny, běž se naobědvat a pak si lehnout!”, řekla smutně máma. Po obědě jsem si dala další dávku, která mě klasicky odbombila a probudil mě zase budík, abych nezaspala na ozařování. Sobota, neděle, svátky, pátky, jelo se přesně podle harmonogramu. Každý den navečer jsem si šla nechat ozářit hlavu. Takto se to opakovalo den za dnem, stejně jako moje zelená medicína s Fénixem. Já byla čím dál víc mimo, protože jsem musela zvyšovat dávky konopí.

S Francouzem jsem si volala přes skype čím dál méně, protože jsem spala jako Šípková Růženka. Často mě chodili kontrolovat moji prarodiče, protože v domě byl šílený klid a já jako bych tam nebyla.

První týden si řeknete, že to bude fajn, dospat nemocniční deficit, ale postupem času si připadáte jako troska, která ačkoliv je doma, cítí se v tomto stavu stejně, jako kdyby byla v nemocnici.  Bez života, bez komunikace, bez rozumu jen v hlubokém spánku a svých mystických snech nebo nočních můrách. Jak už jsem psala, Fénix byl neúprosný a plánoval mi můj stav i náladu. Ale nikdy jsem necítila sny prožívat tak reálně, to na tom bylo neskutečné. Fénixovy slzy mě několikrát rozplakaly a shodily na tvrdou zem. Ano, vracela jsem se zpátky do své minulosti a ukazovalo se mi to, co jsem vytěsnila ze své hlavy a nechtěla nikdy vidět znovu. Viděla jsem tu malou tříletou holčičku, která sedí v noci na schodech a brečí a brečí, protože vidí to, co se v její milující rodině právě děje a najednou to nevypadá tak dokonale jako na usměvavé fotce v rámečku. Ne každý člověk dokáže ovládat správné a slušné chování, když si dopřeje o pár skleniček víc.

Jsem toho názoru, že alkohol kazí lidem nejen povahu, ale i charakter. U některých jsem to viděla a poznala  přesně na 100%. Bohužel, byl to případ i mého otce. Jak se říká…o mrtvých jen dobře… Nechci si stěžovat a pomlouvat, měla jsem skvělé dětství, krásné zázemí, báječnou rodinu, která mně i sestře dávala lásku a chtěla pro nás to nejlepší. Otec mě od malička učil, že si nikdy nemám nechat líbit nic špatného od druhých a umět se všem a všemu postavit. Ano, za tuto životní školu mu děkuji. Nenechala jsem si nikdy nic líbit, naučila jsem se být silná a umět bojovat, a to bohužel i proti němu. To byl můj blok, který jsem v sobě nosila a nosím. Náš vztah se zlepšil, až když jsem nastoupila na vysokou a odstěhovala se z domu. Věděla jsem, že to bude nejlepší řešení.

V mých snech jsem ho vídala často, až moc často Vždycky jsem viděla nějakou naši hádku, boj z určitého období a taky to, jak uměl řešit svoje problémy. Fénix mi připomínal, jak jsem se mu uměla postavit a nechtěla si nechat vždycky vše líbit, i když jsem věděla, že moje fyzická síla proti němu je asi jako domeček z karet. Přesto jsem se snažila zatnout zuby a začít brečet, až přišel trest za moji drzost. Život mě naučil, jak se mu postavit čelem, chránit sebe a bránit svoje nejbližší, když byl oheň na střeše. Viděla jsem v sobě vždycky malého bojovníka. Od kluků ve školce nebo ve škole jsem si taky nenechala nic líbit a když mi ublížili, časem jsem jim to vrátila zpátky jiným způsobem. Bohužel nebo Bohu dík, to mi zůstalo do dnes.

“Děkuji, že jsi mě naučil být silnou, dokonce silnější než jsi byl TY, umět se postavit čelem a bojovat, bojovat sama se sebou, bojovat víc, než jsi kdy zvládl TY!“

Fénix byl neúprosný. Probouzela jsem se často z těchto nočních můr naprosto vyděšená a durch mokrá. A občas prosila, ani nevím koho nebo co, že tohle fakt nechci znovu vidět. Někdy jsem zase usnula a byl klid, ale někdy to bylo, jako když vytáhnete ze starého videa kazetu s hororem a pustíte si za chvíli další, která je možná ještě horší….Bože, hádka s mým expřítelem a jeho psycho výlevy, které jsem si pamatovala dopodrobna a věděla, která věta a pasáž přesně přijde. Deniso vzbuď se!!!. Tak jsem se zase rychle probudila zhluboka dýchala a rozhlížela se kde jsem. Ufff, je to dobrý můžu zase usnout, byl to jen zlej sen. Znovu jsem si lehla a v kolotoči ze svého života jsem zmáčkla znovu tlačítko PLAY a přišel další ošklivý příběh…Ohh Bože, neee, můj bývalý šéf a jeho slizké a nechutné návrhy, tak to už, ale vůbec nechceš, vstávej, Deniso, a raději se prober!

Nevím proč, ale vždycky jsem v těchto hororových snech viděla hlavně muže. Ty, se kterými jsem měla ještě nedořešené účty a vedla s nimi v minulosti nějaký boj. Byli to ti schovaní kostlivci, které si nechcete, znovu připomínat, ale nejdete to zastavit. Jsou stále zavření ve vaší hlavě, vaší minulosti a je těžké zapomenout. Ve slabších chvílích zase vylézají se připomenout a pomstít.

Mohla bych o nočních můrách psát dopodrobna, ale nechci vám prozradit úplně všechno, to si jednou možná nechám pro svoji knížku. Po těchto divokých nocích jsem musela zavolat svoji kamarádce, která je hodně duchovní typ a taky zná Fénixovy slzy a jejich sílu. Povyprávěla jsem jí o svých šílených snech a lidech, kteří se mi často vracejí. Řekla mi, že mám celkovou očistu nejen svého těla, ale i mého vnitřního já a psychiky, a ta může být sakra tvrdá a náročná. “No jo, Denčo, karma je potvora, všechno vrací s úrokem. Tím nemyslím, že by jsi byla zlý člověk, myslím, že klacků pod nohy jsi dostala za poslední dobu dostatečně, ale spíš máš v rodině hodně předků, kteří se nechovali zrovna nejlépe a všechno se to vrací do budoucnosti tobě a tvé rodině, jako malá pomsta za minulost…