Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (53)

Život s Fénixem

Týden vždycky tak uteče a je zase středa. Sotva napíšu recept na pondělí, už můžu začít makat na příběhu. Ano, snažila jsem se přispívat pravidelně, ale teď to bude asi trošku těžší. Nebudete tomu možná věřit, ale vracím se zpět do školy 😀 Ne, druhou vysokou si dělat opravdu nechci. Ráda bych zlepšila svoji angličtinu, ale největší radost mám z kurzu zdravé výživy a dietologie. Těším se, že načerpám nové vědomosti, vylepším svůj vegetariánský jídelníček a budu schopná občas pomáhat i ostatním.

Takže si užijte můj další středeční příběh s pokračováním o Fénixových slzách, ať víte, jak jsem na tuto terapii reagovala a co se dá očekávat. Začalo to být dost jiné, než jsem si myslela. Život se mi změnil zase o sto procent. Nemůžu říct, že bych byla nešťastná nebo mě něco bolelo, ale už jsem to nebyla já. Připadala jsem si jako ten divadelní panáček, se kterým si někdo hraje loutkové divadlo a manipuluje, jak se mu zrovna zachce. Určí vám, jaký bude váš stav a nálada. Čtěte a pochopíte o čem píši.

Ráno jsem otevřela oči… klasicky se podívala na hodiny a byla v šoku: “Panečku, deset? To sis, ale dlouho pospala, holka!”. Byla jsem trošku utlumená, ale po chvilce jsem vylezla z postele a šla si dolů přichystat snídani. Nakonec to nebylo tak šílené, bála jsem se mnohem víc halucinací. Toho, že se nebudu ovládat nebo mi bude špatně. Ale to se naštěstí nestalo. U snídaně jsem hledala ještě nějaké další informace o léčbě, jak ji snášeli ostatní a jaké jsou negativní účinky. Většina lidí psala, že je slzy vždy uspí a samozřejmě přijdou halucinogení stavy a změny nálady. No, to jsem moc nepociťovala, a tak jsem volala ještě jedné kamarádce, která měla s Fénixem taky nějaké zkušenosti.

Svěřila jsem se jí o své noci a stavu, ve kterém jsem se probudila. Řekla mi, že to bude asi slabší várka, že opravdový Fénix dělá něco úplně jiného, a že bude lepší, když si seženu čerstvou dávku. Asi taky nebylo nejlepší, že jsem stříkačku s preparátem měla v lednici celé věky, ještě tehdy od kamaráda. Tak jsem začala hledat a udiveně sledovala, kolik je na na světě šejdířů, kteří se takto velmi dobře živí a ještě doporučují spoustu dalších „naprosto nutných“ výrobků pro zlepšení účinku.

Za tři dny byly slzy v ledničce a já se je chystala vyzkoušet. Šest malých stříkaček naplněných po 5 mililitrech. Podle pana Simpsona, by měla být celková léčba 60 ml. Takže se mě protočily panenky, jak strýčkovi Skrblíkovi, protože jsem si propočítala, kolik mě bude tato léčba stát. Pořád jsem se ale držela přísloví: “Zdraví na prvním místě!” a neřešila peníze. Něco málo jsem měla našetřeno a mamka mně i sestře spořila na stavebko. Tak raději investovat do zdraví, než do hloupostí.

Byla jsem ráda, že si za mnou udělala cestu na pár dní moje velmi dobrá kamarádka, která ví o mně všechno a zná mě jako svoje boty. Jedna z mála, na kterou se mohu vždy spolehnout, která se nikdy neotočí proti vám, když je nějaký problém a pomůže v každé situaci. Pozn. mně pomáhá pravidelně a to právě s blogem, vždy je prvním čtenářem a kritikem. Takže děkuji ti moc, moje milá, obdivuji stále tvoji trpělivost se mnou :-D.

Ukázala jsem jí svoje nové zelené léčivo a řekla, jaký bude plán a jestli na mě může dohlídnout. Nebyla jsem si totiž jistá, jak budou slzy silné a co mi navodí za stavy. Alespoň trochu mě ale uklidňovala představa, že na mě dá někdo pozor.

Po večeři jsem si ubalila do kousíčku chleba kapku Fénixe o velikosti rýžového zrnka. Smotala do kuličky, polkla, zapila a čekala, co se bude dít. Než jídlo přijde do trávícího traktu a pořádně se rozloží, tak to trvá minimálně dvě hodinky. Takže jsem si s kamarádkou popřála krásnou dobrou noc a doufala, že to bude s novým Fénixem stejné jako s tím předešlým. Kdepak! Teprve až tuto noc jsem poznala, co jsou to pravé Fénixovy slzy. Spánek byl tvrdý, ale Fénix mě probudil. Bylo to zvláštní probuzení, srdce se mi roztepalo, až jsem zakřičela a posadila se na postel. Vyděšeně jsem koukala na kamarádku, zhluboka dýchala a říkala: “Já asi umírám, mě vyskočí srdce, to je infarkt! Ty jo, já se asi předávkovala!”. Samozřejmě přišly halucinace a ne zrovna ty nejlepší.

Ano, tepovka se zvedla, ale nebylo to tak strašné. Kamarádka mě uložila a uklidňovala, že to bude zase dobrý, ať se to pokusím zaspat. Jenže tentokrát mě konopí nakoplo, ale neuspalo. Trošku jsem se uklidnila, ale nemohla jsem moc spát, pořád jsem myslela na svoje srdce a vzpomínala na problémy a vysoký tep, který jsem měla při zánětu srdce a skončila pak v nemocnici. Usnula jsem až k ránu, ale za chvíli mě probudila kamarádka, že musíme vstávat. Byla jsem úplně rozsekaná, ospalá a pořád mimo. Musela jsem jít do města, navštívit doktorku a vyřídit další úřední věci. Říkala jsem si, že si o mě všichni musí myslet, že jsem úplně mimo a magor. Vypadala jsem, jako bych byla v jiném světě a vůbec jsem si nepamatovala, co mi kdo říkal. Pak jsem se potkala zase s kamarádkou na oběd. Nebyla jsem si schopná ani objednat. Koukala na mě a říkala: “Tak to je teda mazec, musíš jít okamžitě do poslete a vyspat se z toho!”.

Představa, že přijedu domů a budu si muset dát další dávku mě znepokojila. A ještě mnohem víc to, že postupem času budu muset zvyšovat dávky z jednoho rýžového zrnka na dvě a přidávat víc a víc. V duchu jsem k sobě zase promlouvala: „Tak to bude masakr, ale vybrala sis pro sebe tuhle cestu a musíš tomu dát 100%! Buď budeš mimo, nebo budeš z chemošky objímat kýbl!”.