Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (49)

Smlouva s ďáblem

Možná jste po minulém příběhu napnutí, co bude dál? Pro mě to byl asi nejhorší a nejtvrdší rozhovor s mužem v mém životě. Proto jsem tento příběh nazvala “Smlouva s ďáblem”.

Už jste si někdy počítali kolikrát jste se dostali ve svém životě na dno? Těm z vás, kteří ještě tuto zkušenost nezažili upřímně gratuluji, važte si toho!!! A vy, kteří tento pocit dobře znáte, víte, o čem mluvím a taky víte, jak těžké je se z něho dostat, zvednout se, narovnat a jít zase dál.

Tento příběh pro mě nebylo jednoduché napsat bez slz a těžkých vzpomínek na velké životní rozhodnutí. Dnes jsem velmi šťastná za tu sílu, kterou jsem v sobě našla a jaké rozhodnutí jsem učinila. Třeba pomůžu někomu z vás, kdo je ve stejné svízelné situaci, dodat vám energii. Ale jak se říká: Každý svého štěstí strůjce. Je to vždycky jenom na vás, jakou kartu zvolíte, a kterým směrem se vydáte.

Tak přeji hezké počtení a budu se těšit na vaše reakce.

Muži – náš problémový protějšek. Z jedné strany jing a z druhé jang. Jednou je potřebujeme a podruhé nechceme. Umí být milí, něžní a zdvořilí gentlemani anebo netaktní, tvrdí a bezohlední. Tak je známe všechny. Nikdy přesně neuhodnete jaké překvapení se z nich vyklube, ale tak je to i s námi, milé ženy, akorát my to hůř neseme.

Výchova mého otce byla tvrdá, někdy bohužel až zbytečně tvrdá. To si pak člověk vždycky nese následky do osobního života…

Proč začínám dnešní příběh, který má být o mně a mé nemoci tím, jací můžou být muži? Protože podle toho se odvíjí moje první setkání s radiologem. Jak jsem psala v minulém vyprávění, vstoupila jsem do ordinace a tam čekal docela sympatický lékař. Pozdravila jsem ho a posadila se. Začal mluvit o mých výsledcích krve, rozboru nádoru z histologie a o tom, že od 5.prosince začnu chodit na radioterapii. A to každý den včetně víkendů a vánočních svátků, až do 20. ledna. Bez přestávky. Kromě 1. ledna, kdy je nemocnice zavřená. Dávky radia se budou postupně zvyšovat, až do mě nasolí celkem 60 grayů. Netušila jsem, jakou řečí vůbec doktor mluví a jak vysoké dávky ozařování to budou, ale vše ohledně radioterapie jsem mu odkývala.

A pak přišla ta otázka, kterou nepotřebujete slyšet: “A proč nechcete podstoupit chemoterapii, paní inženýrko?”. Stále jsem si byla jistá svým správným názorem a názorem paní doktorky, a tak jsem odpověděla: “Protože si myslím, že je to pro mě zbytečné. I paní doktorka říkala, že mi bude stačit jen ozařování, takže proč do sebe zbytečně dávat chemii.“. Pak se ukázal v jeho tváři takový ten falešný úsměv a spustil na mě, jak na neposlušnou holčičku: “Paní inženýrko, nechci vám kazit iluze, ale váš nádor je ještě neprozkoumaný, vy už jste ve třetí skupině zhoubných nádorů a je dost pravděpodobné, že váš nádor se přemění na skupinu číslo čtyři – tzv. glioblastom. Ten už je bohužel prozkoumaný a víme, že jde o smrtelný nádor, kdy s pomocí chemoterapie a radioterapie, můžeme člověku prodloužit život o deset až čtrnáct měsíců, ale nemůžeme ho zachránit. Takže vám opravdu radím, abyste moc nepřemýšlela a využila možnost léčení naplno a přidala k tomu i chemoterapii.”.

Spadl mi úsměv z tváře. Já vím, tohle říká doktor pacientům pořád dokola, takže mi nepřišlo vůbec divné s jakým klidem a pohodou mi naservíroval, co mě pravděpodobně čeká. Ale nechtěla jsem se nechat úplně odbýt a jako ovce mu odkývat, jeho návrh a říct: “Tak jo, vy jste doktor a vy víte, jak léčit lidi, poslechnu vás.”. Ptala jsem se dál: “A máte srovnání mezi pacienty, kteří odmítli chemo a těmi, kteří jej neodmítli? Jakou účinnost měla jejich léčba a o kolik let prodloužila jejich život?”. Doktor ihned zareagoval: “To bohužel ještě nemáme, jak už jsem říkal u astrocytonu (mého Evžena), není ještě výzkum u konce, ale co můžu říct, tak většina pacientů volí obě dvě varianty léčení. Můžu vám potvrdit, že zatím vím, že pacienti po léčbě radiem a chemoterapií obvykle mají rok až dva dobré výsledky, třetí a čtvrtý rok začne být rizikový. Tehdy nádor začne nějakým způsobem zase pracovat a pátý rok už obvykle řešíme co dál, jestli znovu operovat, ozařovat a nasadit chemoterapii nebo, už je to zbytečné a“… předběhla jsem ho a dodala: „protože člověk umírá“. Na to lékař odpověděl: „Ano, přesně tak.”.

No, tak to byla ledová sprcha, přímo do obličeje a mně už se začaly hrnout slzy do očí, ale řekla jsem si, že to musím ještě chvíli udržet na uzdě, protože takovou radost mu přece neudělám. Ale doktor už asi ví, jak správně na pacienty a znovu začal: “Takže, paní inženýrko, k jaké variantě se rozhodnete? Zkusíte léčbu na maximum anebo budete riskovat život?”. Doktor mě úplně rozhodil a rozmontoval zbytek mého mozku na malé částečky a nejdednou mě přeměnil na osobu, která už si nebyla jistá, co sama chce a pro co se rozhodnout. Vždyť jde přece o můj život, o to jak dlouho tady můžu být a jak se zachránit? Úplně jsem litovala, že jsem tady neměla mámu nebo někoho u sebe, kdo by mi pomohl s tak těžkým rozhodnutím, jakou cestou jít…

Řekla jsem: “Víte, já nevím, jak se rozhodnout, představa, že ten váš jed zničí mě i ty zdravé buňky, a bude mi neskutečně zle, a že mě ta léčba stejně nezachrání život…to moc souhlas pro tuto léčbu nedodává.“ Ale doktor věděl, jak na mě, připomněl mi trošku Horsta Fuchse z teleshopingu: “Podívejte, paní inženýrko, vždycky můžete léčbu ukončit, rozhodnutí je na vás, když vám to nebude dělat dobře, zastavíme to. Když to budete snášet dobře, léčba trvá dvanáct měsíců. Samozřejmě kontrolujeme pořád váš zdravotní stav, vaši krev, a pokud je na tom pacient zdravotně špatně, sami léčbu vysadíme na nějakou dobu. A pak zase pokračujeme, pokud pacient chce.”.

Nebyl sice pátek třináctého, ale byl to pro mě dost “černý pátek”, na který v životě nezapomenu. Rozhodnout, co a jak se svým životem za tak krátkou chvilku… Doktor sledoval, jak mi tečou slzy, držím se za hlavu a přemýšlím. Přišlo mi to podobné, jak v televizní soutěži Riskuj. Když už se mu zdálo, že přemýšlím dlouho, přerušil mě a čas na rozmyšlenou utnul. “Tak, jak jste se rozhodla, paní inženýrko?” Nešťastně jsem se na něho podívala a řekla: “Dobře, jdu do toho naplno.”. Doktor mi v tu chvíli připomněl toho ďábla, vítěze, který dostal co chtěl, tu moji dušičku, o kterou minimálně hodinku usiloval. “Mám pro vás připravené papíry, které mi musíte podepsat. Prosím, přečtěte si je a podepište.” Nazvala jsem to “smlouva s ďáblem” sotva jsem uviděla první větu. Tam hned byla popisována rizika která hrozí při užívání těchto léků a s čím vším můžu při a po léčbě počítat.

Samozřejmě, jak už mi říkal lékař, může přijít otrava krve, nedostatek bílých krvinek, neplodnost, o nevolnosti ani nemluvím s tou musí člověk počítat hned ze startu, stejně jako se smrtí, která tam byla taky uvedená společně s dalšími negativy léčby. Stáhl se mi žaludek, chtělo se mi zvracet, slzy už kapaly na papír a já tam hodila ten svůj podpis, že souhlasím s léčbou, a pokud nastane jakýkoliv vedlejší a negativní účinek nikoho nebudu žalovat.

Nešťastná a ubrečená jsem to dala lékaři do rukou a ten se rádoby “pozitivně” usmál a řekl: “Děkuji, paní inženýrko, tady máte recept na léky – temozolomid – chemoterapie v pilulkách a tady je recept na prášek, který budete užívat maximálně čtrnáct dní při zahájení léčby. Je to proti nevolnosti, ale špatně vám stejně bude, s tím počítejte, jen budete méně zvracet. Oba léky užívejte prosím po jídle a tak dvě hodinky před ozařováním. A bylo by dobré, aby vás vždy po ozařování někdo doprovodil. Nějaké další otázky?”. Neměla jsem už sílu mluvit. Zavrtěla jsem hlavou, vzala si papíry, recepty a pomalu s brekem odcházela ven a jen slyšela: “Naschledanou, paní inženýrko, pěkný víkend a v pondělí se uvidíme…“.