Jak to celé přežít a nezbláznit se (44)

Wake up Baby!

Občas někoho potkám, kdo říká: “Jsi dobrá, držím ti palce, ale nemůžu číst tvoje příběhy, rozložilo by mě to jako lego.”. Ano, chápu, není to pro některé příjemné dostat se do jádra tvrdé reality a zjistit,  jak rychle se vám může změnit život. Lepší je na tyto věci možná nemyslet. A pak jste tady vy –  moji věrní čtenáři, kterým příběh pomáhá v podobné životní situaci a nebo vás zdravé motivuje šetřit své tělo, žít a užívat si život jinak. A o tom to je a má to tak být!!! Myslím, že tato druhá kapitola, bude vzorným příkladem pro všechny.

Tak čtěte dál, příběh z JIPky právě začíná….

A bylo to tady znovu…Zase jsem slyšela ty hlasy, které mě volaly zpátky: “Deniso, pojďte zpátky, otevřete oči ,Denisooo…“ Znovu jsem viděla ten černý tobogán, kterým se kloužu dolů k tomu světlu a pak otevřu oči… Kdo čte moje příběhy, jistě ví, co přišlo! (Jak to celé přežít a nezbláznit se (10)..

Já si to pamatuji velmi dobře – ta intenzivní  BOLEST! Mučírnu jsem viděla vždycky jen na nějakém zámku a nikdy nezkoušela natahování na skřipec, ale když mě lékaři probudili a zkoušeli, jak funguje moje paměť a pohybové centrum, byla to strašně dlouhé minuty bolesti, kdy jsem napínala svoje tělo a rychle odpovídala, abych brzy dostala kapačku proti bolesti.

Pak už to bylo lepší. Kupodivu oproti první velké operaci, bolest odešla mnohem rychleji a dokonce mi nebylo ani trochu špatně. Zřejmě dobrá dávka anestetika. Co, ale doktoři trošku tentokrát nevychytali, napojili mi kanylu na pravou stranu těla pod klíční kost. Proč zrovna tam? Jediné místo, na kterém jsem mohla ležet bylo pravé rameno a bohužel jsem uvnitř těla cítila tu dlouhou jehlu, která mě propichovala celou pravou stranu. Nejen, že se mi špatně leželo, ale při každém nádechu mě jehla uvnitř jakoby popíchla do nějakého svalu. Naštěstí jsem zase na chvíli usnula a probrala se až večer už v docela normálním stavu. Přišel za mnou další z mých oblíbených doktorů – Dr. Sova – ne není to ten co hrál ve filmu Nemocnici na kraji města, je o dost mladší 😀 A říká mi: “Tak jakpak se cítíte? Už dobrý ne? Ještě mi jednou řekněte, jak se jmenujete, kolik je vám let a co děláte a dostanete jogurt a čaj k večeři:”

Zadání jsem odříkala na jedničku a přišla zasloužená odměna – konečně trochu čaje a pár lžiček jogurtu. Jasně měla jsem trošku strach, že se třeba pak pozvracím, ale naštěstí jsem to ustála. Všechno mi sedlo výborně. Co mi samozřejmě nesedělo byli ti dva “kámoši” – odsávací dren v hlavě, kterým se vypouštěl zbytek tekutiny z lebeční kosti a ten otravný katetr, no víte kde? Zavolala jsem sestru a poprosila jí, jestli by katetr nemohla už vyndat. Že se cítím opravdu dobře, nehodlám ani kolabovat a čůrat do postele. Mít mezi nohama napojenou tuto hadičku, je neskutečně nepříjemné. Sestra odpověděla: “No ještě se na vás přijde podívat pan profesor, tak po konzultaci s ním uvidíme”.

Pan profesor za mnou přišel kolem deváté hodiny. Jako vždy jsem ho ráda viděla a i přes oteklý obličej jsem vykouzlila úsměv na tváři. “Dobrý večer Deniso, tak jakpak se cítíte?”. Nemohla jsem odpovědět jinak, než prostě úplně v pořádku. Co mě samozřejmě zajímalo nejvíc byly výsledky a průběh operace. Profesor začal vykládat: “No Deniso nebyla to vůbec jednoduchá operace, ale s výsledkem jsem moc spokojený. Napojil jsem vaše nohy na elektrody a pouštěl do vás slabé elektrické šoky, podle toho jak reagovalo vaše pohybové centrum ve vaší hlavě, jsem bral kousek po kousku z vašeho nádoru”. Oči jsem měla vykulené a nemohla jsem říct nic jiného: “Vy jste prostě machr”. Profesor se pousmál a znovu říká: “To, ale není úplně všechno, jak jsem vám už říkal poprvé, že vás možná budeme operovat s wake upem, tak tentokrát se to uskutečnilo”.

Jestli jsem na něj vyvalila oči při tom, když mi řekl, že mě operoval s elektrickým proudem, tak po tom co mi profesor řekl o wake upu pozn. (rozuměj probuzení při operaci s otevřenou hlavou a komunikací s pacientem) mě ty oči přímo vypadly z důlku. Profesor pokračoval: “Takže Deniso, uvidíme zítra co nám ukáže rezonance, ale myslím, že pohybové centrum a komunikační centrum bude úplně čisté jsem si na 99% jistý”.

Měla jsem zase slzy v očích a obrovskou radost, kdybych mohla tak ho obejmu a dám mu pusu. Otázek jsem měla mnoho a nevěděla jsem, kterou ze sebe vykoktat jako první: “Takže pane profesore nádor je úplně pryč? Natáčela se operace s wake up?”. Odpověď: “Bohužel Deniso, část nádoru je stále u zrakového centra a tam jsem už nemohl zasáhnout, potom by jste mě neměla ráda. A co se týká natáčení, tak operaci jsem netočil”. Teď už musíme jen vydržet, co nám řekne histologie a hlídat vás ať nemáte alergií na léky..

Někdy prostě emoce potlačit nejdou, ať jsou to těžké chvíle a nebo ty krásné. Slzy tekly proudem a já děkovala panu profesorovi a pořád mu opakovala, že je skvělej, úžasnej a že jsem jeho velkým dlužníkem. Pro mě tohle byla další část vyhrané bitvy, ale ne celé války. Teď už zbývá jenom čekat a doufat, že vše bude zase v pořádku.

Když se poohlédnu, komu prezident dává řád, je mi z toho trošku úzko. Stačí zazpívat dobrou písničku v muzikálu a nebo na předvolební “besídce” – prezidentské kampani a máte to jasný. Řád za kultůru a velká párty na hradě je vaše. Myslím si, že řád, by měli dostávat právě trošku jiní lidé – lékaři, vědci prostě ti co dělají něco pro druhé, zachraňují jejich životy a posouvají medicínu a vědu stále dopředu. Bohužel v naší zemi je to trošku jinak, ale dost o politice, ta do mého příběhu nepatří.

Chcete vědět jak to bylo dál a jak dopadly výsledky??? Čekejte na další středu….

Sdílet článek:

7 komentářů

Napsat komentář
  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

  2. Objevila jsem Tvůj blog pár dní zpátky, kdy jsem se nudila na neschopence doma a musím říct, že jsem Tvé články zhltla jedním dechem během pár hodin. Jsi neuvěřitelně silná holka a já Ti moc držím pěsti, aby všechno bylo tak, jak si Ty sama přeješ! 🙂 Drž se a nepřestávej psát, Tvé články jsou inspirující pro mnoho lidí, kteří si neváží svého života a zdraví.

  3. Díky moc, budu se snažit💪🏼🙏🏽✌🏽

  4. Denisko, tolik Vám držím pěsti. Věřím, že jestli někdo dokáže najít nový způsob, jak s tímto bojovat, jste to právě Vy! Jak o vždy smekám až k zemi. A děkuji za Vaše příběhy a za chuť něco se sebou dělat

  5. Milá Deniso, od minulého týdne, kdy jsem objevila Váš blog, jsem ho stihla celý přečíst a už jsem Vaším pravidelným čtenářem. Nebudu opakovat, co už bylo mnohokrát řečeno o Vaší síle a nezdolnosti, snad jen dodám, že Vaše krása je o to zářivější, protože není jen navenek, ale zcela bezpečně i uvnitř. Díky především za ten úžasný nadhled, lehkost (i když věřím, že ne vždy je Vám do smíchu) a především lidské detaily, které dělají z Vašeho vyprávění něco víc než jen příběh jedné holky a jejích zdravotních patálií. Díky těm detailům o boji za vlasy, o Vašem pohledu na různé lékaře, se kterými jste se setkala, o popisu každodenních strastí života na oddělení je Váš příběh nesmírně lidský, hluboce osobní a hovoří opravdu ke každému. Držím Vám ze srdce palce, jste úžasná žena. Zdraví Šárka z Brna

  6. Dobrý den Šárko, moc děkuji za milou odezvu. Jsem ráda, že můžu pomoci v těžkých situacích i těm ostatním lidem. Vím, jak by to pomohlo mě, kdyby mě někdo takto motivoval. Proto se snažím psát, vařit a života si užívám na maximum. Přeji vám hezký zbytek neděle. Denisa

Napsat komentář: Sarka Nygrynova (Zrušit odpověď)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

O mně

Ahoj, jmenuji se Denisa…

… a tohle je můj blog hlavně o zdravém vaření. Před časem jsem se totiž rozhodla začít líp jíst a měnit svůj život, kvůli Evženovi. Tak říkám nádoru, co mám v hlavě a tvářil se ze začátku docela nevinně.

Můj příběh

Facebook

Odebírejte články

Už vám neunikne žádný nový článek nebo recept.