Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (50)

Kdo hledá, najde!

Tak po krátké odmlce jsem tady s dalším příběhem. Kdo četl, tak ví, že příběh neskončil zrovna nejlépe, a že návštěva u neurologa nedopadla úplně podle mých představ. Bohužel srazila mě k zemi, a to doslova. Tento příběh je dalším pokračováním. Někdy si říkám, jak ten čas letí a nic nestíhám, ale víkend tehdy byl pro mě neskutečně dlouhý. Strávila jsem ho hledáním alternativy, pomoci a naděje na vyléčení mého Evžena jiným způsobem. Jak myslíte, že to dopadlo? Čtěte dál a uvidíte…

Jeden prosincový pátek 2015

Vyletěla jsem ze dveří ordinace a spustila se lavina pláče a emocí. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem udělala: “Ty jsi to fakt podepsala?”. Oblékla jsem si kabát a vyšla z budovy. Naproti mě stála druhá budova, ve které je lékárna, kde jsem si měla vyzvednout svoje léky. Pomalu jsem se přibližovala ke skleněným vchodovým dveřím, zastavila jsem se a sesypala se do podřepu a zoufale opakovala sama sobě: “Tohle nemůže být pravda!”. Lidi kolem mě chodili a ptali se, jestli mi není zle a jsem v pořádku. Neměla jsem sílu odpovídat. Podívala jsem se znovu na schody, které vedou k lékárně a rozhodla jsem se, že pro ten hnus prostě dnes nepůjdu.

Měla jsem před sebou víkend a říkala jsem si, že tento čas využiji k hledání nějaké jiné možnosti uzdravení, a když bude nejhůř, tak si pro chemo zajedu v pondělí ráno. V tom zavolala máma po cestě z práce. Zvedla jsem jí telefon a ubrečeným, rozsypaným hlasem jsem jí to celé povyprávěla, v tu chvíli byla v šoku stejně jako já. S touto špatnou zprávou jsme už vůbec nepočítaly, ale člověk míní, život mění.

Přijely jsme domů, u vchodu už na mě čekali prarodiče, a když mě viděli červenou a stále vzlykat, pochopili, že asi nenesu dobré zprávy. Zrychleně jsem řekla, že doktor mě zrovna nepřinesl dobré zprávy a že současně s radio terapií budu asi brát chemo. Dědeček se mě zeptal: “Denisko, proč chemoterapii, vždyť ty nemáš rakovinu?”. Tahle otázka mě, rozplakala ještě víc a hubatě jsem odpověděla: “A co asi mám, když mám v palici zhoubnej nádor?”. Běžela jsem do svého pokoje, lehla na postel a brečela a brečela. Babička mi připravila oběd a volala mě do kuchyně, neměla jsem chuť na nic. Můj život byl v troskách. Nikdy jsem si neříkala tu větu: “Proč zrovna já?” Jen jsem si říkala, jak je to nespravedlivý, když jsem potkala někoho tak úžasného a jsem šťastná, že zrovna musí přijít něco, co vám to všechno překazí.

Trošku jsem se pak uklidnila a řekla si, že pláčem nic nezískám, možná migrénu a hlavně nenajdu žádné řešení. Převlékla jsem se do domácího oblečení a šla si do kuchyně pro pití. Tam už byla skoro celá rodinka a ač je miluji, tak v tu chvíli si na mně všichni trošku “smlsli”. Babička: “Přestaň už brečet, co tím získáš… bude tě akorát bolet hlava, holt je plno lidí co si prošlo chemoterapií a zvládli to, tak ty musíš taky, nejsi jediná na světě”. Dědeček: “Tak poslouchej, máš dvě možnosti. Buď se na to vykašleš a uděláš, co tvůj otec anebo se k tomu postavíš a začneš bojovat.”. Chvíli jsem zůstala stát jako opařená a nevěřila svým uším, pak se spustila zase další lavina slz a hysterie: “Proč mi tohle říkáte? Vy už máte život prožitej, děti a vnoučata, ale co mám já? Tak mě nechte aspoň v klidu vyřvat, ať se s tím smířím.”.

Říká se, že slzy vás dělají mladší a hezčí. No nevím, po mých hektolitrech jsem si nikdy mladší nepřipadala, ale kdo ví.

Rodinná promluva mě sice svým způsobem bodla do srdce, ale na druhou stranu zase postavila na nohy a připomněla, že přece nechci být jako otec – zabalit to a ublížit těm nejbližším kolem sebe. I když pořád nešťastná a sklíčená, poprvé jsem začala projíždět kamaráda googla. Bohužel našla jsem tolik negativních článků, hlavně na zahraničních webech, že jsem se pořád víc a víc obávala toho, abych nasadila chemo. Když jsem se zeptala mamky, co by dělala, řekla mi, že by to asi odmítla, ale že nemůže ovlivnit mé rozhodnutí, že už má dvě děti, něco prožila, a že je to jen na mně ale podpoří mě ve všem.

Večer jsem volala ubrečená zase se svým francouzem a ten mi radil, ať jdu do toho na plno, že jeho sestřenka chemo prodělala a má dvě kouzelné děti. Nevěděla jsem co si počít, googlovala jsem tak dlouho, dokud mě to neuspalo a já jsem neusnula.

Sobota

Zase jsem se probudila do toho studeného, sychravého rána. Ne, zlej sen to bohužel nebyl, byla to pořád realita, vedle mě notebook s X stránkami o nádorech, chemoterapii a s možnostmi alternativní léčby. Už dávno po první operaci mi kamarádka říkala, ať si přečtu příběh jednoho muže, který si vyléčil rakovinu kůže sám – Rick Simpson. Googlovala jsem na amerických stránkách a přečetla si spoustu kladných případů od jiných pacientů, kteří prodělali mnohem těžší rakovinu a dostali se z toho. Tohle čtení mi přineslo konečně světlo do tmavého dne. O jakou léčbu šlo? Slyšeli jste někdy o Fenixových slzách?

Když je zadáte do googlu, vyletí vám, že se jedná o přírodní léčbu, kde hlavní roli hraje výtažek z konopí. Je mi jasné, že právě teď některým z vás vypadly oči z důlku a nestačíte se divit. Ano, i já jsem byla překvapená, když jsem si přečetla více informací a zjistila, jakou sílu má v sobě konopí na různé nemoci. Otázka je, co si představíte pod názvem konopí? Kouření, které není zdraví prospěšné, marihuana, kterou někteří označují jako drogu, návaly emocí a halucinace? Ano, to vše si můžeme představit z té špatné strany. Ale pak je tu ta druhá strana – konopí může být vaším zázračným lékem. Pořád nevěříte a myslíte si, že jsem se zbláznila? Tak tady je pár podnětů, proč je marihuana možná lepší než třeba alkohol, který bohužel pije většina z nás a je pro naše tělo víc toxický a nezdravý.

Neděle

Den před začátkem radio léčby a mým rozhodnutím, jakou léčbu zvolit. Jestli věřit doktorům nebo sobě a přírodě? Další přetěžké rozhodnutí v životě. Zase jsem si připadala jako kdyby přede mnou stála taková ta stará váha, kde na jedné straně vidíte ty pilulky, kýbl na zvracení, zdraví na bodu mrazu a otazník, jestli to zabere… A na té druhé straně vidíte něco, čemu chcete víc věřit, že vám pomůže a zachrání vás, protože už jste si načetli, kolik lidí se dostalo ze zákeřných nemocí, utekli smrti a přemohli i smrtelný mozkový nádor glioblastom. Zase další životní rozhodnutí, není to jako rozmýšlet se, jestli se vdát, rozvést, zůstat s osobou se kterou nejste šťastní, odejít z práce, která vás nebaví anebo si vzít hypotéku na celý život. Je to mnohem těžší. Otázka života a smrti. Chcete žít a chcete pro sebe udělat maximum. Tak jakou léčbu zvolit???

To vám prozradím v příštím díle…