Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (48)

V džungli onkologie

Týden utekl jako voda a já vás zase zdravím se svým příběhem. Tentokrát se dozvíte, jaká byla moje první návštěva na onkologii a kolik vyšetření musí člověk absolvovat, než začne léčba. Taky vám prozradím, jak se maže med kolem pusy, a že není dobré vyslechnout jen jednu doktorku a předčasně se radovat, protože každá rozehraná hra neskončí tak, jak jste chtěli…
Jsem moc ráda, že mi píšete své příběhy a zkušenosti. A opravdu si moc cením toho, když mi napíšete, že vám blog pomohl, dodal sílu anebo jste přehodnotili svůj život, pohled na svět a začali žít jinak a naplno. Pokračujte v tom a já doufám, že budu stíhat odepisovat 😀

Listopad 2015

Ospalý a tmavý ráno, začíná období, které fakt nemám ráda. Zima, déšť a spousta plískanic. „Nic Déno, je čas se zvednout z postele a přichystat se na tu slavnou návštěvu onkologie, nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.“. Vstala jsem, oblékla se a nachystala si snídani. Bez té nemůžu fungovat ani když mi není hej, vždy do sebe musím něco dostat. Po druhé operaci a špatných výsledcích jsem trochu začala přemýšlet o své stravě a snažila se jíst lépe, alespoň snídaně, ale pořád se to nedá srovnat s tím jak jím v současné době. K tomu jsem musela dospět a určitě o tom napíšu v nějkterém z dalších příběhů. Vraťme se ale zpět…

Po snídani už mě vyzvedla máma a jely jsme na Žluťák. Doteď mám husí kůži jen, když jedu kolem, nebo se někdo o této nemocnici jen zmíní. Tak tomu bylo i tentokrát. Abych to uvedla na pravou míru. Nebyla jsem tam úplně poprvé, od první operace jsem na Žlutý kopec docházela za svojí neuroložkou. Ale tentokrát to pro mě bylo jiné. Šla jsem na jiné oddělení, zaregistrovat se jako onkologický pacient.

Když jsem se přišla nahlásit sestřičce, hrnula na mě hned jeden papír za druhým: “Tak paní inženýrko, toto vyplnit, tady zatrhnout a podepsat, jestli vám nebude vadit, když tady budete případně ležet, že vás mohou sledovat  naši studenti, tak se k tomu posaďte. Jak vidíte, pacientů je tu mnoho, bude to chvíli trvat.”. Ufff, no tak to byla první studená sprška. Představa, že bych tady měla ležet mi pomalu vracela snídani zpět. Vzala jsem papíry, posadila se a zažala je vyplňovat. Pak jsem se na chvíli rozhlídla kolem sebe: “A sakra, jsi tady nejmladší, to je teda děs!”. Bohužel bylo to tak, vím, že jsou tady i mladší pacienti i děti, ale v tuto chvíli jsem si připadala jako malá holka na čaji o páté s důchodcema.

Za chvíli mě zavolali do ordinace. Byla tam taková starší paní doktorka i sestřička. Pozdravili jsme se a posadila mě, že si musíme povykládat o mém zdravotním stavu, protože můj spis je opravdu velký. Z části ho už prohlídla, ale potřebovala vysvětlit můj nemocniční příběh a s ním spojené problémy. Tak jsem zahájila vyprávění, “Jak Denisa sebou ve Vaňkovce škrábla na zem během epileptického záchvatu.”, a co bylo dál už víte z mých příběhů…Nicméně paní doktorce jsem to vyprávěla hodně dlouho, i když ve zkratce, ale asi by ze mě mohl být lidový vypravěč. 😀

Po mém proslovu, začala mluvit ona: “No paní inženýrko, podívejte, ty výsledky nejsou zas tak děsivé, co vám můžeme nabídnout je radio ozařování, to bych rozhodně doporučovala a chemoterapii, kterou můžete samozřejmě brát na podporu léčby, ale rozhodnutí je na vás.”. Wooow, no konečně první doktorka, která do mně netlačí chemo…Byla jsem překvapená, jak hladce to šlo. Odpověděla jsem rychle: ”Paní doktorko, chemo rozhodně nasadit neplánuji, když ty nádorové buňky nejsou tak rozsáhlé.”. Doktorka ještě doplnila: “Budete se muset ještě poradit s panem doktorem, který vás bude mít na starosti, ale myslím, že budeme mít stejný názor.”. Tak to byla nejskvělejší zpráva dne, kterou jsem opravdu nečekala. Ještě jsem měla na doktorku jednu otázku a to: “Jak to budepřípadně v budoucnu s těhotenstvím? Jestli by nebylo lepší si nechat zamrazit vajíčka, když budu mít po radioléčbě a kdybych musela náhodou nasadit chemoterapii.”.

Zajímavé je, že každý doktor má na tuto otázku naprosto jiný názor a jinou odpověď. Paní doktorka vykulila oči a hned přišla otázka: “A jako proč? To chcete do sebe cpát zbytečně hormony, které podporují růst nádorů? Hormonální antikoncepci už taky doufám neberete?”. „Samozřejmě, že ne. Tu už mi vysadil profesor hned po první operaci.“ No, něco na tom, dámy, bude, že to bude asi pěkný svinstvo do těla. Já už antikoncepci neberu tři roky a musím říct, že je vše mnohem lepší, jak po zdravotní stránce, tak po té intimní. Antikoncepce je prostě zabiják chutí a libida. To byla jen taková malá vsuvka, a jen můj názor a zkušenost, tak to tak prosím berte. 😀

Doktorka mi ještě popsala, co mě bude dále čekat. Musí se udělat odlitek hlavy, na který se vyrobí maska, kterou vám nasadí při každém ozařování. Vše se zaměřuje na cvičném stimulátoru, kde se počítají a nastavují body a místa na hlavě, která budou přesně ozařovat. Takže ze začátku jedete na nečisto, až je všechno perfektně propočítané a vyhodnocené, začnou vám do hlavy střílet na ostro. Samozřejmě mě doktorka upozornila hned na to, že asi po 6 týdnech mi vypadají vlasy v místech, která budu ozářená. Co na to říct… já, velký bojovník za vlasy, tady asi nezmůžu nic.

Vyšly jsme s mámou z nemocnice a až na zprávu o vypadání mých vlasů, jsem se necítila tak hrozně, protože jsem očekávala daleko horší postup.

Blížil se víkend a to mě dělalo šťastnou, protože přijede můj francouzský gentleman, který slíbil, že se o mě bude týden starat a vařit. Takže splín ze Žluťáku zmizel velmi rychle. Samozřejmě jsem ho nemohla vyzvednout ve svém stavu na letišti v Praze, ale pomohla mi kamarádka. Vyzvedla ho a posadila na vlak. Já už na něj čekala v Brně na nádraží. Zalil mě neskutečný pocit štěstí, když jsem ho uviděla, objala a políbila. Všechen špitálovej splín byl najednou rychle pryč. Užili jsme si fajn podzimní týden v Česku. Kdybych nevěděla, co v sobě mám a jaké jsou výsledky, neřekla bych, že jsem nemocná. A i když to nebylo nejveselejší období, nechtěla jsem si tento týden kazit a myslet na to, co mě čeká. Jak to už bývá, dovolený a krásný momenty utečou rychle. Můj starostlivý francouz musel zase odletět zpět. A já byla zase sama a přede mnou spousta návštěv a vyšetření v džungli onkologie.

Takže další týden jsem zase nacupitala na Žluťák a lítala z oddělení na oddělení. Vyšetření na stimulátoru, už bylo za mnou, krevní testy taktéž, teď už se jen potkat s mým radiologem a určit datum, kdy začne tady ta “radio sranda”. Máma se mnou chodila na všechna vyšetření a chtěla i na tohle, ale přemluvila jsem jí, ať zbytečně nechodí, že už má dost zmeškaných hodin v práci, a zapsat si datum do kalendáře a vyzvednout papír, kdy mě začne radio léčba a jaký bude časový harmonogram, si dokážu vyřídit sama a psychická podpora k tomu není potřeba…

Jenže to jsem nevěděla, že tento den bude pro mě ta moje máma nejvíc důležitá :-/ Poprvé jsem se setkala se svým radiologem, vypadal od pohledu jako mladý a sympatický chlap. Říkala jsem si, to bude všechno v pohodě. Bohužel někdy se nejde spolehnout ani na intuici, a tak to zase všechno bylo jinak, než jsem si přála…