Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (47)

Vítej mezi onkologické pacienty!

Tak teď už víte, kam se posunou další příběhy. Z fakultní nemocnice jsme se přemístila do Masarykova onkologického ústavu. Do místa, kam nikdo z nás nechce. Už i na mě čekala ta léčebná spirála, do které všichni nevyhnutelně naskočí. To bych ale nebyla já, kdybych si nezačala zjišťovat, jak to všechno vlastně probíhá. Je vám jasně, že jsem si už po tom všem nenechala jen tak něco nařídit. Tak čtěte dál a dozvíte se, o čem všem můžou lidi před třicítkou přemýšlet.

Vylezly jsme s mámou konečně z ordinace, slzy mi pořád tekly a můj obličej vypadal jako velkej, červenej, nafouklej balón. Mám pocit, že když dostanete takovou pecku od života, že i ten největší silák a drsňák se v této chvíli začne hroutit a říkat si: „Sakra,co teď?“.

Nejradši bych sedla do auta a jela domů, ale bohužel lednička prázdná, tak jsme s mamkou šly ještě nakoupit do supermarketu naproti nemocnici. Doufala jsem, že nikoho známého nepotkám a neuvidí mě v takhle příšerném stavu. Jak to už bývá, samozřejmě jsem potkala. Zezadu se najednou začalo ozývat: “Ahoj Denčo, odkud jdete?”. Byla to moje kamarádka Lucka. Když viděla opuchlý obličej, bylo jí jasné, odkud jdu, a že asi nenesu ty nejlepší zprávy.

Šly jsme na kafe a já jí s brekem povyprávěla, co se stalo. Snažila se mě společně s mamkou uklidnit, že to ještě není jisté s tou chemoškou, a ať nemaluji čerta na zeď a počkám, co řeknou na “Žluťáku” (pro ty, kteří neví co je Žluťák – jedná se o onkologickou nemocnici na Žlutém kopci v Brně).

Trošku jsem se uklidnila, ale stejně jsem z toho neměla dobrý pocit. Pak jsme se vydaly s mámou na nákup a koho jsme nepotkaly? Pana profesora, zdravila jsem ho sice pěkně opuchlá a ubrečená, ale pořád jsem tajně doufala, že mi řekne něco pozitivního, ale bohužel: “Dobrý den Deniso, mrzí mě ty výsledky, ale ta léčba už jde dopředu a ta chemoterapie začíná mít dobré výsledky.”. Slovo chemoterapie bylo pro mě, jako kdyby mě někdo zarazil nůž do zad. Zase jsem se rozbrečela a jen ze sebe dostala: “Chemoterapií neee!”. Připadala jsem si jako malé ubrečené děcko.

Přijela jsem domů a jak jsem nikdy předtím nehledala žádné příběhy a informace o svém nádoru, tak teď jsem začala zoufale googlovat o chemoterapii a příbězích různých pacientů. Bohužel, na tohle téma nenajdete na internetu nikdy nic moc pozitivního. Většinou jsou to buď příběhy se špatným koncem, jak chemoterapie zničila člověka a jak pomalu a v bolesti umíral, nebo rozbory této chemie jaký je to zabiják. Ano, musím říct, některým lidem pomohla a vyléčila jejich nemoc, ale trošku při tom zhuntovala jejich tělo. Někoho pouze zničila a nevyléčila.

Co jsem ještě našla, tak příběh jedné starší paní, která skončila na Žluťáku jako pacientka s rakovinou v játrech. Založila si webovky, začala o své nemoci a léčbě psát a taky tam přidávala nějaké recepty. Nemůžu říct, že zrovna úplně zdravé, paní byla asi dost gurmán, ale obdivovala jsem ji za to, jak popisovala svoji nemoc a průběh léčby. Chtěla jsem jí napsat a poděkovat za to, že to bere tak “sportovně” a že je silná žena a dává energii těm, kteří jsou ve stejné nebo podobné životní situaci. Bohužel, nakonec jsem se dočetla, že skončila po několikátém chemu už jen na lůžku v nemocnici. A tím skončil nejen její příběh, ale zřejmě i život…

A le čekal na mě další těžký úkol. Zavolat mému drahému francouzi své výsledky a navrhnout mu, ať už se na mě opravdu vykašle, protože tohle bude na dlouho a nemá cenu na mě čekat. Tak jsem vytočila skype a za chvíli viděla ten milý dětský obličej s úsměvem, co mi říká: Ca va mon amour? (Máš se, lásko?). Viděl, že můj úsměv rychle odešel a přišly zase slzy. O svých výsledcích jsem mu psala přes den a ta představa loučení pro mě byla neskutečně těžká. Nicméně jsem mu začala vysvětlovat, že tohle je nereálný, a ať si vyberu jakoukoliv léčbu, bude to běh na dlouhou trať. Že bude lepší to ukončit a zapomenout na mě a neztrácet čas a nejlepší léta. Zamračil se a zase zopakoval, že je to nemožný a že se mnou chce být v dobrém i zlém a zakončil to mojí oblíbenou francouzskou hláškou: “Je suis fou de toi!”. (Jsem do tebe blázen).

Usmála jsem se a říkala si: “Nevím, jestli do mě, ale blázen jsi teda pořádnej.”.

Zase jsem si vzpomněla na kamarádku, se kterou máme stejný zdravotní problém i podobný příběh. Kdyby jsme byly ve školce řekne mi: „Ty se opičíš!“. Stejný problém, stejný nádor, stejný operatér a stejný konec na Žluťáku. Mrazilo mě celé tělo, protože jsem věděla, že ona chodila na radioterapii a brala k tomu chemoterapii. Nenapadlo mě nic lepšího, než jí zavolat a na všechno se zeptat. Tak jsem jí všechno odvyprávěla, jak to se mnou dopadlo, a že jdu v jejích šlépějích a jestli mi může povykládat, co mě čeká. “Tak vítej mezi onkologické pacienty!”. Tahle hláška vás v 28 letech opravdu nepotěší. Pokračovala: “Co bych ti tak řekla, radio je v pohodě, to si jen odležíš, no a ta chemoška, ze začátku je to těžký, budeš mít pořád kýbl u sebe a zvracet a zvracet, než si tělo na ten jed zvykne, mně to třeba na měsíc úplně vysadili, protože jsem měla strašně špatnou krev. No a jestli chceš mít někdy děti, tak doporučuji nechat si odebrat vajíčka a zamrazit, můžeš být pak už neplodná.”.

Tento rozhovor mi zase stačil na to, abych se pořádně rozeřvala. Aha, děti a budoucnost, na to jsem předtím moc nemyslela, ale kamarádka mě nakopla o tom začít přemýšlet. A začalo takové to CO KDYŽ a plno otázek. Co když mě vyléčí a budu chtít děti a nepůjde otěhotnět? Co když ty hormony budou pro nádor výživou? Mám riskovat svůj život odběrem vajíček? Co když porodím zdravé dítě a pak se mi rakovina vrátí zpátky? Co když budu mít děti a zemřu jako mladá matka, kdo se o ně bude starat? Jeden velký otazník a odpovědi v nedohlednu.

Probírala jsem to s mamkou a ta mi řekla, že je to moje rozhodnutí, ale moc se k tomu nepřikláněla: “Mysli teď na sebe, ne na děti!”. No jo, to se vám řekne, když vám táhne na třicet a říkáte si, teď je nechceš, ale co za pár let? Budeš mít radši psy a kočky v baráku? Mozek byl zaměstnaný na 100% a myšlenky lítaly sem a tam. No nic, uvidíme, co mi řeknou zítra na Žluťáku, a pak se rozhodnu…