Jak to celé přežít a nezbláznit se (46)

No nebudu to dále natahovat… Dnešní příběh bude o mém návratu domů a dlouhém čekání na výsledky, které jsem si alespoň zpříjemnila dalším focením té své pokřivené kebule, abych měla zase nějakou památku. Takže v příběhu na vás čekají fotky od skvělého kamaráda a fotografa Pavla Bigoše. To je ta příjemnější část… ta druhá je o návštěvě nemocnice a dni, který obrátil můj život tam, kam nikdo z nás nikdy nechce…Čtěte dál a přečtěte si, jak začínají příběhy se špatným koncem…

Konečně ze špitálu zase doma. I když tentokrát byl můj pobyt pohodový, doma je prostě doma. Vlastní postel, čistá koupelna a domácí kuchyně se skvělým jídlem od mamky a babičky, to vám prostě nikdo nikde nenahradí.

První dny po propuštění z nemocnice jsem dospávala svoje deficity a pořádně si odpočinula. Přece jen nemocniční režim a brzké ranní vstávání vás unaví a já se vážně potřebovala pořádně vyspat.

V půlce týdne už jsem se začala tak trošku nudit, pozorovala jsem, jak vypadá moje zaštepovaná hlava a jestli nějaký steh náhodou nehnisá. Hodila jsem si selfíčko a poslala svému drahému francouzovi, jak vypadá jeho česká rozbitá “nádhera”. Odpověď byla rychlá: “You are so sexy!”. No, nevím, nevím, já si tak rozhodně nepřipadala, hlavně tady v té pyžamové teplákovce :-D, ale tak rozhodně lepší, než kdyby mi napsal: “Ježiš, to je hnus, už mi to neposílej!”.

A pak přišel skvělý nápad. Zkusím napsat svému kamarádovi fotografovi, jestli nemá zítra – byl pátek, nebo o víkendu hodinku čas, že bych si svoji jizvu nechala zvěčnit. Odpověď byla rychlá: “Jasně, Denisa, zajtra kolem 1 v aťasu, těším sa!”. Tak jsem alespoň na chvíli nahodila jiné myšlenky do své hlavy, než proklatou histologii. Jakožto bývalá modelína jsem si namyslela, jak by fotky měly vypadat. Jak se říká v jednoduchosti je krása, černá barva a černobílá fotka je prostě nejlepší.

Druhý den odpoledne jsem vyrazila do aťasu na focení. Pavol na mě čekal i s manželkou – oba dva jsou skvělí fotografové. Nejdřív jsme si sedli a popovídali. Já jim řekla o svých špitálních malérech a pár novinek z osobního života. Jestli umím něco perfektně, tak šokovat lidi svým příběhem, ale ti co mají už nějaké své zdravotní trable za sebou, ví o čem mluvím. Focení nám šlo od ruky a fotky se mně moc líbily, tento surový jednoduchý styl mám prostě nejraději. Velké díky Pavol Bigoš za krásné fotky a celoživotní památku na nelehké období.

Když říkám nelehké období, vím o čem mluvím. Konečně přišel den, kdy jsem měla jít do nemocnice nechat si vytáhnout stehy a dozvědět se, jaké jsou výsledky histologie. Trošku jsem se doma zkrášlila, aby se mě v nemocnici nelekli. S umytými a přehozenými vlasy přes ránu a troškou makeupu by nikdo nepoznal, že mám deset dní po tak těžké operaci. Říkala jsem sobě samotné: “Nevypadáš nemocně, cítíš se zdravě, dneska to bude prostě v pohodě, nemysli, Denísu, na žádné špatné zprávy!”.

Dorazili jsme do čekárny, kde samozřejmě bylo plno a nahlásila jsem se k panu doktorovi. Věčné čekání a koukání na hodinky mě znervózňovalo, ale máma se mě snažila uklidňovat a pořád opakovala: “Neboj, to bude dobrý, vytáhnou stehy a jdeme domů!”. Nevím proč, ale přijde mi, že všechno, co se bude dít a jak to dopadne, cítím tak nějak předem v kostech, ale nebudu předbíhat. Konečně snad po hodině čekání se ozvalo do rozhlasu: “Slečna Denisa na trojku!”. Rychle jsem chytla bundu a šla.

Přišli jsme s mámou do ordinace, kde už na nás čekal doktor „Sova“. Mile nás pozdravil a samozřejmě nezapomněl se zeptat, jak se cítím. Moje odpověď byla jako vždy rychlá, jak jinak než, dobře. Pokynul, abychom si zasedli ke stolu. Byla jsem nervózní, jak prvorodička. Doktor se ptal, jestli je vše v pořádku – moje chůze, řeč, celková paměť a jak se cítím. Přišlo mi, že to otázkami zbytečně natahuje a hlavně jsem viděla ten otočený list papíru uprostřed stolu a bylo mi jasné, že jsou to moje výsledky z histologie. Úplně jsem se orosila, zatla zuby, zhluboka dýchala a modlila se za to, ať to není špatná zpráva. Ale říkala jsem si, že dobré zprávy se říkají většinou hned, při příchodu do ordinace. Tušila jsem, že dnes neodejdu jako vítěz. Doktor přerušil mé přemýšlení a říká: “No, než vám řeknu výsledky, vytáhneme ty stehy!”. Zavolal sestru a šli jsme na to. Stejně jako minule byl opatrný a důsledný. “Možná to trošku zaškubne, ale rána je klidná a vypadá dobře.“

Za pár minut jsme byli hotoví: “Tak teď už jen nechat opadat strupy a pak celé omýt, však už to znáte!”. Táhlo se to neskutečně. Pak jsme znovu zasedli ke stolu: “Tak a teď k těm výsledkům, no Deniso, nemám pro vás tu nejlepší zprávu, bohužel histologie ukázala, že v nádoru jsou už z části i buňky, které se z druhého stupně změnily na třetí.”. To už jsem jen přivřela oči a přesně věděla, co to znamená. Doktor pokračoval: “Takže bohužel, váš nádor se začal měnit a je částečně zhoubný.”. Mně i mámě začaly téct slzy, samozřejmě snažila jsem se to zadržet a chtěla se vybrečet až doma. Proudy slz a emoce se spustily během minuty a nešlo to zastavit. Máma na tom byla dost podobně. Doktor znovu pokračoval: “Mrzí mě, že nejsem ten, co by vám řekl dobrou zprávu, ale teď už jsme poslali vaše výsledky na Žlutý kopec, a tam teď budete chodit na léčbu, kde vám bude doporučena radiologie a chemoterapie…“.

Jestli při první špatné zprávě mi tekly slzy proudem, tak teď přišla jedna velká povodeň. Omlouvala jsem se doktorovi, za svůj pláč. Naprosto mě i mámu chápal. Pak jsme se s mamkou, trošku uklidnily, doktor nám dal zprávu a řekl, že mi drží palce.

Jsou chvíle a momenty, na které nikdy nezapomenete, obrátí vám váš život a plány vzhůru nohama a bude jen na vás, jak se tomu postavíte…