Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (45)

Elite model hospital

Doufám, že si užíváte krásného letního počasí a máte naplánovanou nějakou dovolenou a zasloužený relax. Já se už nemůžu dočkat, odpočinek mám naplánovaný a těším se i na vitamín “sea”. A když myslím odpočinek, tak 100%, takže bez receptů a bez příběhů, ale to určitě chápete a přejete mi to :-D. Příjemné počtení a hlavně užívejte každou krásnou chvíli.

Teď už zase zpátky k příběhu do podzimu 2015. Stále ještě do nemocnice na jednotku intenzivní péče. Čeká nás další pokračování léčebného příběhu a přidám k tomu zase pár špitálních fotek. Například této se hodně směji, vypadá to jako bych se hlásila do soutěže “Miss špitál”  a nebo do soutěže “Elite model hospital” :-DDDD

Jak profesor odešel, hned jsem volala sestru. Sice jsem v euforii z vykládání profesora o operaci zapomněla na otázku, jestli mi můžou vytáhnout katetr z klína, ale před sestrou jako by se stalo: “Sestři, tak už prý můžu čůrat na kakáč vedle postele.”. Pousmála se a za chvíli jsem měla konečně klid a mohla jsem se na posteli normálně pohnout bez nepříjemného předmětu v těle a škrábavé bolesti.

Musím říct, že po této druhé velké operaci jsem se dostala mnohem rychleji do kondice. Druhý den jsem už zkoušela chodit, nezamotala se mi hlava, ani se mi neudělalo špatně, tak mě fyzioterapeutka pochválila a mohla jsem jít už na normální toaletu a s doprovodem do sprchy. Díky Bože za to, protože představa toho trapasu, že tam budu chodit před doktorama na hrnec, zrudla bych jak rajče.

Tentokrát se na mě štěstí opravdu usmívalo – tři dny po operaci mě pustili z JIPky na normální pokoj, kde jsem byla s dvěma super pacientkama. Obě dvě byly mladé maminky a úplně jsme si sedly. Takže i když nebyly zrovna návštěvní hodiny, rozhodně jsem se na pokoji nenudila a rychle to utíkalo.
Rána vypadala dobře a rychle se hojila. Pořád jsem se sice modlila, aby titan nezačal dělat neplechu a stehy nezačaly hnisat, ale jak řekl další můj oblíbený doktor, který vždycky asistoval panu profesorovi u mé operace a obvykle mě zašíval: “Rána vypadá moc dobře, hojí se rychle a nebojte, hlava určitě titan příjme.”. Vždycky milý a pozitivně naladěný člověk. Dělala jsem si z něho pak srandu při dalším převazu: “Pane doktore, vy jste mi slíbil, že mi do té otevřené hlavy nalijete při operaci ten slovník francouzštiny.  Nejen, že pořád nic moc neumím, teď mně to tady ani do té palice neleze.”. Smál se a říkal, že mozek se po narkóze musí zregenerovat, a že fráninu holt budu muset našprtat.

Byl to skvělý doktor a hrozně fajn člověk. Bohužel už není mezi námi, ale věřím, že odpočívá v pokoji. Člověk opravdu nikdy neví, co může přijít. Řekla bych, že tady bude rozhodně déle než já, ale bohužel osud nehraje fair play s nikým a rakovina může být velmi rychlá a agresivní svině, kterou prostě nezastavíte a zničí vás.

Jak už jsem řekla, můj velký strach byl, ať to zase nedopadne tak, že budu chodit dva měsíce bez implantátu a uslyším vlnobití mozku narážejícího ze strany na stranu. Ale co bylo ještě horší? To nekonečný čekání na výsledky z histologie.Tentokrát to nějak podezřele dlouho trvalo a neustále jsem byla uklidňována. “Buďte trpělivá, Deniso, tento týden je státní svátek, spousta lidí má dovolenou na prodloužený víkend.”. Nic jiného mi nezbylo, ale čekání na ortel je období stresu, úzkosti a té strašné otázky: ”Co když to tentokrát dopadne špatně a bude to pozitivní?”.

No chmury chodily na návštěvu často, ale stresující čas mi kompenzovala moje rodina, přátelé a kamarádky nebo kolegyně z práce. Samozřejmě u mě bylo plno od odpoledne až do večera, že i moje spolubydlící byly v údivu, kolik mám kolem sebe skvělých lidí. A největší pozdvižení udělaly v nemocnici moje kamarádky, které za mnou přišly vyladěné před přehlídkou. A v čase přesně před vizitou si doktor div nevykroutil hlavu.

“Pojď, Denčo, uděláme si fotku!!! Jasně holky, potřebujete fotku s ošklivkou Dénou? Musela jsem se smát.”. Ale co, aspoň mám památeční fotky a můžu si udělat porovnání před a po :-D.

Po víkendu přišel profesor a zeptal se, co bych řekla, kdyby mě zítra pustili domů? Bylo to osm dní po operaci, vypadala jsem dobře, rána vypadala dobře, alergie na léky už nehrozila a hlavně jsem se cítila v pořádku. Výsledky z histologie pořád nebyly, ale slíbil mi je, jak přijdu po deseti dnech na vytáhnutí stehů. “Budu, Deniso, v zahraničí, ale bude vás mít na starosti Dr. Sova”. Ten mi tahal stehy i minule, takže jsem věděla, že budu v dobrých rukou. To byla velmi dobrá zpráva a samozřejmě jsem souhlasila. Doma je prostě doma. A tak jsem druhý den zas velmi rychle všechno pobalila, rozloučila se a rychle pádila domů…

Jaké byly výsledky a jak pokračoval můj příběh dál? Trošku vás budu napínat, tak zase příště…