Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (43)

První kapka slasti

Určitě jste se těšili na pokračování příběhu a byli jste napnutí, jak to zase dopadne? A ono nic!!! Středa bez příběhu? Musím se přiznat, nestíhala jsem psát a hlavně, když se úspěšně dožijete třicátých narozenin, tak po tom všem zdravotním marastu si chcete ten den trošku užít jinak, než se vracet zpátky a skládat ty střípky nechtěné minulosti. Samozřejmě děkuji těm, kteří mi napsali krásná narozeninová přání, udělali jste mi velkou radost.

Ještě jednou všem díky i za ohlasy spojené s televizním vysíláním. Jsem moc ráda, že mi píšete, jak se vám to líbilo, pomohlo vám to ve vlastní těžké situaci anebo otevřelo oči…
Jste zvědaví co bude dál? Tento příběh zdaleka nekončí, takže zpátky do minulosti…

Podzim 2015 – Fakultní nemocnice Brno

Tak to bylo tady zase a stejné jako před rokem a půl. Večer před operací… ta chvíle prázdna a ticha, kdy stojíte sama v pokoji před zrcadlem a v jeho odrazu stojí zas ta bledá, smutná a z poloviny vyholená holka. Zírá a přemýšlí. Otázek je moc a na žádnou z nich nemá ani jednu odpověď, protože každá je krokem do neznáma. Jak moc to bude bolet tentokrát? Bude to brát ze stejného místa? Probudím se? Probudím se jako normální člověk? Co když budu slepá? Co když nebudu mluvit? Co když nebudu chodit? Co když….

Proč tyto otázky a ten velký strach? Protože Evžen má ubykaci právě u těchto center v mé hlavě. Věřte, že to je ale pořádný strach! No vlastně ještě jedna otázka by šla: Přežiju to zase?.

Ta holka co byla opět oholená na pankáče dobře vzpomínala a tušila, co bude, až se probudí a otevře oči. Kdybych mohla přeskočit dva dny, byla bych nejšťastnější člověk na světe. Ale kdepak, maličká, tohle si zase musíš vytrpět a vychutnat se vším všudy.

Mé rozjímání v zrcadle nad podholenou krasavou vyrušila noční sestra, která mi přinesla důležitou výbavičku na zítřejší rodeo. Klasická sada: dezinfekční šampon, stahovací punčošky, anděl, prášek na spaní a dva bonusy do zadku na kompletní vyprázdnění…

Až se mi podařilo udělat ze sebe na toaletě dívku “ultra fit and slim”, zavolala jsem ještě svým nejbližším, a pak si lupla prášek na klidný spánek.

Jakožto znalkyně JIPky jsem věděla, že tohle je moje jediná možnost se naposledy dobře vyspat. Tam totiž nikdy nevíte, vedle koho se probudíte, co vás bude čekat. Ale byla jsem si 100% jistá, kdo na mě bude čekat, moji dva „kamarádi“ přeci a moc klidu a spánku mi nedopřejí. Katetr mezi nohama, kdybych nezvládla chodit na kakáč a kohoutek v hlavě, kterým se vypouští zbytek tekutiny.

Ráno jsem se probudila bez budíku kolem páté. Ne, nebyla to ani chodící sestra, ani zářící světla protějších budov. Probudila mě moje nervóza, bylo jasný, že ta zbývající hodina před tím než půjdu do sprchy bude jeden velkej zmatek a kolotoč v hlavě. Jasně, mrkla jsem se na facebook, jestli není někdo online, ale bohužel, nikde nikdo. Na instagramu to stejný co večer, takže taky nic. Samozřejmě stejně jako před první velkou operací bylo potřeba hodit výběr oblíbených písniček a informací, kdyby to náhodou nevyšlo a já se neprobrala. Jaké oblečení zvolit a účes učesat, kdyby mě na sále rozšrotovali hlavu. Protože ta holka musí vypadat dobře i v té rakvi s černýma koktejlkama a červenou rtěnkou. Trošku morbidní, já vím, ale to jsem prostě já. Ještě jsem chtěla poprosit kamarádku, která se zná s mistrem Karlem Gottem, aby mi přezpíval písničku: Když milenky pláčou – na “Když milenci pláčou”, ale bohužel v této době i mistr bojoval o svůj život s těžkou nemocí. Tak teda… kdybych se už neprobrala, prosím si písničky: Je jaká je a One od U2, ať je to trošku srdcovka.

Pak už jsem nemohla dál ležet a přemýšlet, tak jsem se vydala o chvíli dřív do sprchy. Samozřejmě žiletka a holení je základ, nikdy nevíte jak dlouho a kde budete ležet a kdo se na vás bude koukat. Trhnout ostudu si prostě nechcete. Před každou operací jsem si ve sprše pustila nějakou písničku. Tentokrát žádná romantika ale pořádná motivačka – Hold strong od Roba Baileye, kterou jsem znala z Crossfitu a samozřejmě jsem to osolila trošku víc než je v nemocnici v 5 ráno zvykem. Takže za chvíli stála ve dveřích sestra: “Slečno, nejste tady sama, okamžitě to ztište”. Tak pardon, ale myslím si, že ten starej fén na vlasy, kterým jsem se pak foukala byl ještě hlučnější než můj motivační song.

Pak už jsem se oblíkla pouze do svého andělského oblečku s holým zadkem, natáhla podkolenky a čekala místo snídaně na kapačku, která přišla velmi brzo i s napruzenou sestrou. Poslední tři čtvrtě hodiny než to dokape jsem strávila psaním zpráv a krátkým hovorem s mámou. Co jí chcete v tu chvíli říct? “Neboj, za pár hodin budu zase zpátky a v pořádku!”. Podobně jako když jedete na školní výlet v první třídě. Samozřejmě, že jsem jí to řekla a taky ať nechodí, jen si zavolá, že budu stejně mimoň. Pak už jsem telefon odevzdala, kapačka dokapala a jeli jsme zase dolů na operační.

A už jsem byla zase tady – druhé patro, operační oddělení a klasická rutina už počtvrté. Přesednout z normálního lůžka na operační, sundat anděla, zakrýt se prostěradlem a nechat se odvézt na sál. Tam se nechat naaranžovat do polohy na bok, sdělit svoji váhu, a pak už jen čekat, až vám namíchají ten nejlepší koktejl slasti, co vás uspí. Člověk si říká, jak rychle uteče každých deset minut v životě, třeba když čekáte na kamaráda, na autobus nebo na jídlo v restauraci…

Ale nikdy vám neuteče tak tychle, jako když ležíte, koukáte do prázdna a čekáte na tu první kapku narkózy, která vám konečně zavře oči a odnese vás na pár hodin mimo realitu…