Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (40)

Život je krátkej, tak si ho užij!

Koukám, že už je to čtyřicátý díl. To jsem ani nečekala, že napíšu tolik příběhů a ještě stále nebudu u konce. Minule jsem se moc nerozepsala a skončila vyprávění na dovolené u moře. Zdá se, že teď netrpělivě čekáte, jak to bylo dál 😀 No nebudu vás napínat, užijte si můj další příběh.

Nemyslete si, že jsem tady to “problesknutí”, brala nějak vážně. Strávili jsme spolu fajn večer. Milý kluk, na kterém bylo už od začátku vidět, že je vychovaný jinak. Rodiče ho evidentně učili, jak se má chovat opravdový muž k ženě. Gentlemana v Česku jen tak na každém rohu nenajdete. O to víc jsem si to užívala a zkoušela si vzpomenout na středoškolskou francoužštinu. Dostala jsem ze sebe jen pár lámavých vět, abych se představila, řekla odkud jsem a co dělám. Pak jsem přepnula na angličtinu, omluvila se, že víc ode mě francouzsky neuslyší a zjistila, že od něho se zase nedozvím nic moc anglicky.

Zlaté mobilní telefony a google translator. Takto dopadl náš večer na baru s ginem, tonikem a mobilem v ruce. No jo, frantíci, vymluví se, že je ve škole špatně učili a angličtinu zanedbávali. Skutečnost je taková, že jsou prostě hrdí vlastenci a francouzština je světový jazyk, který by měl umět každý stejně dobře jako angličtinu. Ale to je jen taková malá vsuvka, kterou jsem pochopila později. Večírek se protáhl déle než jsem čekala. Po pravdě to byl takový “romantický příběh”, jak z pěkné knížky na dovolenou. A když mě doprovázel k ránu domů, mluvil něco o tom, že se musíme vidět znovu, že našel “Ma famme de ma vie”( ženu svého života). Usmála jsem se, klasicky zakývala hlavou a s humorem řekla česky: “To víš, že joooo.”. Dala mu pusu na tvář, mávla a šla na svůj apartmán.

Ráno jsem vstala a začala si balit věci. Říkala jsem si dokola: “Prát ponožky teď nikomu nechceš, kluka ve Francií taky nechceš, hlavně nevíš co je to za frajírka a jak mu budeš říkat svoje story o Evženovi?”.  Tak jsem se chladně rozloučila jen zprávou na messenger a napsala obvyklou větu: “Třeba se zase někdy uvidíme, měj se.”. Sedly jsme s holkama do auta a hurá zpět domů. Přiznávám, nemohla jsem ho jen tak dostat z hlavy a on mě určitě taky ne. Psal každou chvíli, až jsem se divila jak je vytrvalý. Samozřejmě jsem ho trochu seznámila se svým příběhem, abychom oba zbytečně neztráceli čas. Ani to ho neodradilo, viděl mě spíš jako “super statečnou ženu”. Pak ho napadla myšlenka, že mě navštíví a přijede za mnou do Česka. Ale mě napadl ještě lepší nápad. Proč se v létě procházet po horkých ulicích matičky Prahy? Nebude lepší si udělat výlet do Francie?

Z mého nápadu byl nadšený a samozřejmě souhlasil. Řekl mi: ”Pokud opravdu přijedeš, připravím perfektní dovolenou a budu se o tebe starat jako o princeznu.”. Nevím co mě tak pobláznilo, snad ten pocit, že život může skončit ze dne na den a je potřeba si ho užívat a zároveň asi zvědavost, jaký opravdu je? Jestli je to hráč co maže med kolem pusy anebo to myslí vážně. A tak jsem udělala šílenou věc. Koupila si letenku a oznámila doma, že za 14 dní letím do Francie za klukem, kterého jsem viděla dvakrát v životě pár hodin. Samozřejmě máma i kamarádky se trošku strachovaly, i já jsem s blížícím se odletem byla víc a víc nervózní, ale proč nejít za dobrodružstvím. Vždycky když jsem měla trošku chmury, řekla jsem si: “Život je krátkej, tak si ho užij!”.

Voilá, slečna Denisa vystupovala z letištní haly a už v dálce viděla ten milý úsměv a velkou kytici na uvítanou. V této chvíli mi bylo naprosto jasné, že budu v pořádku a v bezpečí.

Tento muž byl samé překvapení a to opravdu. Čekala jsem, že mi ukáže město kde bydlí, uděláme nějaký malý výlet kolem a za týden mi zamává na letišti a řekne bylo to fajn a  Au revoir.

Omyl, tohle jsem nečekala a nikdy předtím ani nezažila, aby pro mě někdo připravil dovolenou a překvapoval mě každý den víc a víc. Procestovali jsme spolu jih Francie (opravdu to stálo za to a všem vřele doporučuji). Po slunečné dovolené na plážích mě čekalo poslední “překvapení”, před odjezdem. Svezla jsem se konečně TGV (vysokorychlostím vlakem) a se zavázanýma očima vystoupila na úplně neznámém místě. Pomalu a nejistě jsem šla dalších pár kroků, až pak přišlo to tradáááá. A sakra! Disneyland! Musela jsem dělat nadšenou a překvapenou, ale v tu chvíli mi v hlavě probleskly kolotoče, horské dráhy, můj epiletptický záchvat, a to jak mu budu muset říct všechny detaily.

Ovšem neřekla jsem v první chvíli ani slovo a dělala nadšenou, jaké úžasné překvapení vymyslel, ale žaludek se mi začal stahovat strachem. První jízdu na rychlé horské dráze jsem tak nějak dala se zavřenýma očima, ale tu druhou, kde se moje hlava točila všemi směry jsem už málem nerozdýchala. Pak jsem sedla na lavičku a povykládala milému francouzovi celý svůj příběh ve všech detailech. Mrzelo mě, že mu kazím zbytek naší dovolené, ale zase jsem si říkala, že to bude jednoduší to ukončit tímto způsobem a při loučení si říct, čau, ahoj a měj se. Sama jsem mu naznačila, že bude lepší když si se mnou nebude nic začínat, protože holku s nádorem nikdo nechce a jsou to jenom problémy do budoucna. Překvapil…
Řekl, že právě proto si mě váží mnohem víc a chce se o mě starat v dobrém i zlém…

To si naivně myslel, že to zlé období už je za mnou a nikdy se nemůže vrátit zpět…