Jak to celé přežít a nezbláznit se
Jak to celé přežít a nezbláznit se (39)
Zachraňte Willyho
Už jste si mysleli, že zazvonil zvonec a hororové pohádky je konec? Nene, kdepak, ještě budu chvíli pokračovat. Minulý příběh byl o tom, jak jsem si začala zvykat na implantát a bojovala s psychikou. Nakonec jsem to zvládla a začala zase normálně žít a dostala se docela rychle do kondice. Jak jste asi pochopili, sešlo nejen ze svatby, ale i z dlouholetého vztahu. A jak to bylo dál? Čtěte a uvidíte.
Skoro osm let společného života, skoro manželé a najednou tlustá čára a start do nového života. Začátek byl těžký. Kam se poděl ten stereotyp? Chystat ráno snídani, prát a žehlit košile, večer vařit večeři a po filmu spát. Najednou bylo tolik volného času a prostoru, že jsem ani nevěděla co budu dělat. Ale pak mi to vlastně došlo. Byla jsem paní svého času, nemusela jsem dělat kompromisy, mohla se potkávat s kým jsem chtěla a dělat, co mě napadne. Co jsem věděla s jistotou, že rozhodně nechci jít hned do nového vztahu.
Bylo potřeba si na chvíli užít samotu a nevázat se na nikoho. Ještě když víte, že máte Evžena v hlavě a s ním spojený jeden nehezký blok. Kdo by chtěl holku s nádorem v hlavě? Asi jsem měla být ráda, že někoho mám a nejsem sama. Takhle k tomu ale nikdy přistupovat nebudu, to prostě nejsem já. Po tom všem mám prostě chuť žít opravdu naplno.
Nemůžu říct, že jsem měla nouzi o nápadníky, ale prostě jsem nechtěla začít hned nový vztah a jako zbraň jsem vždycky vytáhla svoji hlášku: “Mě nebudeš chtít, nejsem holka pro tebe, se mnou budeš mít jen problémy.”. Když tohle nezabralo, řekla jsem jim, co už mám za sebou. Někdo vzal nohy na ramena, napsal: “Tak to sorry, holka, drž se!…“ a přestal vypisovat. Pro některé nápadníky to bylo jako hlavní role v dalším dílu filmu Zachraňte Willyho 🙂 Chtěli mě chránit a pomáhat a moje nemoc je ještě víc motivovala, aby mě získali.
Měla jsem ale svého „kamaráda do deště“ Evžena, a to mi stačilo. Žila jsem si ve své pevné skořápce a nikoho nechtěla pustit dovnitř. Tam, kde by mohl najít moji slabost, city a třeba mi časem ublížit. Takže se teď některým jedincům omlouvám, ale tímto způsobem jsem se jen bránila a přiznávám, nebyla jsem zrovna sladká a romantická duše.
Na druhou stranu nemůžu říct, že bych s depresí strádala zavřená doma. Konečně jsem pochopila, jaké to je žít naplno… Léto bylo v plném proudu a počasí nádherné. Jezdila jsem s kamarádkama na výlety, dovolené, smála se a žila. Byla jsem ráda, když jsem si užila fajn den a probudila se do dalšího v pořádku.
V této době jsem ještě nedržela svoji zdravou stravu bez cukru a bez masa a někdy si dala trošku vína. V červenci jsem měla jít na další magnetickou rezonanci do nemocnice, ale co čert nechtěl, stroj měl poruchu, tak mi přeložili termín až na srpen. Aspoň jsem si mohla trochu bez nervů užít léto. A taky jsem užívala…
Vyrazily jsme s holkama do Chorvatska na známou pláž, které se říká “Druhá Ibiza” – Zrce beach. Pláže plné klubů, muziky, drinků a párty lidí. Trošku divoká dovolená, ale naštěstí pro mě jen na pár dní. Samozřejmě jsem se držela na uzdě, ale taková uzda, jakou držím teď to rozhodně nebyla. Co osud nechtěl, postavil mi do cesty dalšího muže… Pohledný a kupodivu milý francouz. Bylo to jasný. Problesklo to mezi námi na první pohled, ale říkala jsem si: “Hmm… francouz, co z toho? A ty přece žádný vztah nechceš…”.
