Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (35)

Pudlík na vodítku

Nevím, jestli vás víc baví moje příběhy nebo fotky. Každopádně jsem velmi ráda, že vás čtenářů stále přibývá. Děkuji moc za vaše zprávy, hodnocení a podporu. Píše se mi o tom všem mnohem lépe a každé úterý nebo středu mám vyhrazené na psaní.

Dnešní příběh bude o mojí třetí operaci a novém implantátu v hlavě. Dojde i na jedno nečekané špitálové setkání a SMS přímo ze sálu, tak čtěte dál!

Čekala jsem až dokape kapačka, začne působit oblbovací prášek, a pak už přijde známá cesta výtahem na operační sál. Za chvíli dorazila sestra s tou oblíbenou větou: ”Slečno, už je váš čas, jedeme dolů.”. Jasně, moje poslední chvíle se jít vyčůrat, pomodlit a spát. Stejně tak se jmenuje i song od skupiny Lucie. Docela často mi zněl v hlavě.

A tak jsme zase vyjeli směr operační podzemí. Už to pro mě byla známá klasika. Přesunout se na operační lůžko, odevzdat anděla, zahalit nahé tělo do plachty, lehnout si na bok a nastavit hlavu s panem kolečkem na masakr motorovou pilou. Ne, to jsem řekla drasticky. Ve skutečnosti se musela jen odříznout a odložit kůže, vložit implantát a zašít. Žádná kontrola nádorů, ostatně, jak říká doktor: „Taková ta drobná kosmetika.”.

Když už jsme u toho mého vybojovaného implantátu, zeptala jsem se operační sestry, jestli už je připraven. Souhlasně odpověděla: „Už je vymodelovaný a čeká na vás v nálevu.“. Zase mě napadla šílenost, jestli bych ho mohla vidět. Sestra na na mě překvapeně zírala a divila se, protože většina pacientů chce rychle uspat a nevědět o sobě nic. Jenže Denisa je takový malý medik. Takže jsem jí nemohla říct nic jiného, než že mě fakt zajímá, co budu mít v hlavě, jestli tam není žádný titan a je to ten správný implantát. BTW… Kontrola nedůvěry není nikdy dost!!! Do toho vstoupil “The Doctor”, že už jdeme na to, injekce, dobrou noc a za dvě hodinky se zas uvidíme. Tak jsem sestru poprosila, ať mi aspoň implantát vyfotí a pošle fotku.

„The Doctor“ zase žertoval, kolik nádechů rajského plynu mi postačí tentokrát, abych byla v pořádným limbu. Zase černej humor. Je vám jasný, že jsem počítala s ním a bylo to na čtyři nádechy, co si pamatuji. Tělo si už začalo zvykat.

Když jsem se probudila, vykašlala ze sebe zbytek narkózy a udělalo se mi líp, dostala jsem telefon do ruky. Po zapnutí přišla slíbená zpráva: Milá Deniso, posílám vám část vaší nové kostičky, snad vám bude dobře sedět. PS: Omlouvám se, že jsou na implantátu kapičky krve, ale zrovna jsme ho zkoušeli, jak vám sedne. Přeji rychlé uzdravení.

Tuhle operaci jsem zvládla celkem dobře. Bolela nejmíň, byla rychlá, nebylo mi ani špatně z narkózy a cítila jsem se rychle fit. Po třech hodinách na jednotce intenzivní péče, která byla tentokrát přeplněná pacienty po horších zákrocích, mě převezli na normální oddělení. Blízko k sesterně, protože jsem měla ještě stále zavedený dren v hlavě, kterým mi odpouštěli zbytek mozkomíšního moku a tekutiny z hlavy. Věřím, že pro moje spolubydlící to nebyla milá podívaná, když sestra každou hodinu přišla otočit kohoutek a upustit pár kapek. I já ten zvuk odsávání tekutiny z hlavy nemám ráda. Vždycky radši zavřít oči, a ať je to rychle za mnou. Ale památeční selfie jsem si udělat musela. Připadala jsem si totiž jako E.T. mimozemšťan nebo pudlík na vodítku. Hlavu jsem navíc měla řádně zapatlanou od jódu a u levého oka se mi začala probarvovat modřina. Možná, že bych dostala hlavní roli ve filmu Kráska a zvíře, ale určitě bych nehrála krásku 😀

Asi kolem páté hodiny za mnou přišla sestra a říká: “Slečno, máte tady návštěvu, takového mladého muže, může dál?”. Byla jsem překvapená, věděla jsem že moji blízcí nepřijdou a nikoho jsem nečekala. A aby mě viděl někdo jako submisivního pudlíka s vodítkem v hlavě, to jsem taky úplně nechtěla. Nicméně moje zvědavost byla silnější, než můj bouračkovej look.

Sestra říkala na chodbě: “Tak běžte, ale ne na dlouho, musí ještě odpočívat, má teprve pár hodin po operaci.“.

To bylo překvapení! Můj kamarád, se kterým jsme se potkávali v práci a na přehlídkových molech, najednou úplně jinak – v pyžamu, papučích, vyhublý, smutný a s bledým výrazem. Nechápala jsem a překvapeně jsem se zeptala: “A ty tady děláš, proboha, co?” Lekla jsem se, že patří taky do mého revíru neurochirurgie. Pořád překvapeně a asi trochu šokovaně na mě koukal a říká: “No, já tady skončil se slepákem.“ nadzvedl si pyžamo a ukázal rozpárané břicho. „Ale když vidím tebe, tak bych asi neměl tak naříkat nad sebou a litovat se.”. Povykládal mi o své operaci a komplikacích a já přidala zase svoje story s implantátem a celkový kolotoč – neurochirurgie, kožní, kardiologie a zase come back na neurochirurgii. Poslouchal, vrtěl hlavou a byl v šoku. Ale nakonec jsme si popovídali o životě a změně pohledu na něj. Po nemocničním maratonu zjistíte, že každodenní život není samozřejmostí, a že je potřeba si ho víc vážit a užívat.

Každý, kdo se dostane do úzkých a bojuje o každej den změní pohled na svět. Otázka je, jak dlouho vám to vydrží. Přemýšlíte někdy nad tím, co bude zítra? Když unavení a vystresovaní z práce padáte do postele. Nebo po hádce s partnerem či přechozené nemoci, jaký to asi bude zítra? Jste si jistí, že se provudíte? Přemýšlíte nad tím, co se stane?

NE?

Možná byste občas měli…