Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (33)

Lechtivá zábava na nekonečné dny

Tak jsem zase tady s dalším příběhem. Minule jsem psala, jaké jsem měla štěstí v neštěstí, když vedle mě přistál kus omítky, a taky o tom, jak jsem přehodnotila svůj dosavadní život. Dnes bude příběh z období bez kosti pokračovat. Dozvíte se, jak jsem si krátila nekonečný dny lechtivou zábavou a proč se celý moje vyprávění jmenuje Jak to celé přežit a nezbláznit se. Tak čtěte dál.

Vešla jsem k doktorce do čekárny a celá vyděšená a mokrá jsem rozdýchávala zážitek z ulice. Představa, že na moje kouzelné rozbahněné kolečko na hlavě přistane omítka, mi zrychlila tep, zatajila dech a rozklepala ruce. Sestřička s doktorkou měly opět obavy, že mi selhává srdce. Ale to už jsem z tašky vytahovala papíry z nemocnice, kde se psalo o vyndání kosti, přesýpacích hodinách v hlavě a k tomu jsem přidala čerstvou příhodu z krátké cesty mezi dvěma vchody. Zůstaly na mě koukat s vyvalenýma očima. Doktorka nezapomněla připojit už tradiční: “Paní inženýrko, to už snad není možný, co vás to zas potkalo?“. Tuším, že jsem její nejmladší pacient s tolika problémy.

Za normálních okolností vám dva měsíce utečou jako voda. Pro mě to byly nejdelší dva měsíce v životě. S hlavou stále bez kosti číhalo nebezpečí všude, domácnost, skříně, kuchyně, lidi kolem vás a jejich pohyby. Na veřejnou dopravu jsem musela zapomenout, stejně tak na obchodní centra. Bez dohledu ochránce jsem nemohla ani na krok. Jít si posedět večer s kamarádkami nebo přáteli? Nemyslitelné, přesto, že bylo léto a krásné počasí. Známe to všichni, ze začátku jsme v pohodě, v klidu si povídáme a po pár pivech nebo skleničkách vína se začneme více projevovat, divočit a máchat kolem sebe rukama.

Když jsem se chtěla dostat pryč z domácího vězení a rozpáleného centra, střídala jsem návštěvy u našich a rodičů přítele, abych mohla být alespoň na čerstvém vzduchu. Ale na slunce jsem stejně nemohla a koupat se taky ne. Kůže byla po toxické reakci šíleně citlivá, a protože jsem pořád byla nadávkovaná kortikoidy a ostatními léky, nebyl úplně nejlepší nápad chytat bronz. Takže jsem seděla pod slunečníkem nebo ve stínu, koukala, nudila se nebo si četla. Ano já vím, mohla jsem při tom studovat, zlepšovat si třeba jazyky a něčím užitečným se začít zabavovat. Na nic takového jsem ale neměla ani pomyšlení a taky bych nemohla pana “Blatíčko” (můj mozek) ještě víc namáhat. Cítila jsem, jak mě ovládá už při krátkém podráždění a výměně názorů nebo stresu z čehokoliv, úplně se stáhl jak šnek do ulity, kůže se propadla a pan Blátíčko tepal na poplach stejně jako srdce. Když jsem byla v klidu a nehybně ležela na posteli, to se pro změnu zase nafoukl jak taková ta létající mořská ryba. Nikdo by ani nepoznal, že tý holce chybí v hlavě kousek materiálu.

Abych se nenudila začala jsem víc číst. Ale zapomeňte na to, že bych ležela ve zdravotnický literatuře nebo něčem vzdělávacím. Potřebovala jsem přijít na úplně jiný myšlenky. Sáhla jsem tedy po mým nejoblíbenějším kalibru – erotických románech. Tadááá a je to venku. No a co, každý z nás má své zájmy, záliby a koníčky a já to alespoň přiznám. A tak jsem četla a četla… a ve finále pouze jen četla. Asi vám už došlo, že když jsem si musela odepřít ledasco, vyvarovat jsem se musela nutně i všem intimním radostem.

Měsíc ještě nebyl ani za mnou a já už začala bláznit. Na domácí vězení a věčný stereotyp jsem si nemohla zvyknout. Paní Depka mě sem tam přišla navštívit a zaklepat na hlavičku. Přílišná opatrnost mě samotné a hlavně celé rodiny, mě už úplně ubíjela. Znovu jsem si zopakovala, co se má stát se stane, ale už jsem nutně potřebovala začít trochu žít. Nekonečný posedávání pod slunečníky na dvoře a lelkování mi lezlo krkem. A taky se blížila svatba skvělé kamarádky z Prahy. Samozřejmě jsem se na ni velmi těšila, a vůbec jsem nepočítala s tím, že bych tam nešla, na rozdíl od celé rodiny. Když jsem jim to oznámila, strhla se lavina komentářů, zákazů a výhružek. Ale i sám “The Doctor”, řekl: “No jeďte, musíte být opatrná, ale pokud vám to pomůže psychicky, co budete dělat doma!”.

A tak jsem si to samozřejmě prosadila. A jela jsem. Byla jsem štěstím bez sebe, že po dlouhé době dřepkinsu doma uvidím taky svět a konečně zase uvidím holky, můžu si pokecat a užít si den “D” s kamarádkou v bílém. Musím zaťukat na dřevo, nic se mi nestalo a naštěstí moje hříva byla tak hustá a dlouhá, že všechno vzorně zamaskovala a nikdo nic nepoznal. Ani to, že jsem opuchlá z kortikoidů. Skvěle jsem se bavila a díky této zkoušce, se uklidnil i přítel a rodina. Konečně se o mě přestali tak extrémně bát a sem tam jsme vyrazili někam na výlet. Například vyvenčit pana Blatíčko do Mikulova a vyšlapat v pařáku Svatý kopeček. Jsem prostě rebel a zvládnout se dá všechno, jen je důležitý si to nastavit v hlavě.

Polovina druhého měsíce za mnou, bylo na čase zajít za profesorem na kontrolu a domluvit si nový termín operace. První otázkou, kterou jsem považovala za zdvořilostní, mě profesor přivítal ještě než jsem dosedla na židli: “Tak jak jste na tom, Deniso?”. Začala jsem popisovat, jak jsem se se svým novým parťákem sžila, ale profesor mě přerušil a zeptal se ještě jednou. “No víte, já se spíš ptám, jak jste na tom psychicky, po tom všem?“. Moje odpověď byla jednoduchá, rychlá a myslím, že i výstižná: “Co na to říct, pane profesore, nemůžu říct, že by to bylo jednoduché, ale zkouším najít tu správnou cestu JAK TO CELÉ PŘEŽÍT A NEZBLÁZNIT SE.“. S úsměvem hned odpověděl: “To je dobře, že to tak berete, tak pojďme se podívat na termín další operace.”.

Na tuto chvíli jsem se těšila nejvíc. Zvláštní, že? Těšit se tentokrát na operační sál? Ne, těšit se, až zase bude konečně po všem, já budu s normální hlavou a život nebude vypadat tak nebezpečně…