Jak to celé přežít a nezbláznit se (32)

Domácí klec

Už se těšíte na dnešní příběh? Abych se přiznala, trochu nestíhám, ale kousek jsem vám napsala. Slibuji, že od dubna se polepším. Vaše odpovědi a vzkazy mi totiž dělají velkou radost a taky mám pocit, že si z mých příběhů opravdu něco odnášíte. Dneska se můžete těšit na okamžik prozření. Asi jsem ho vážně potřebovala, a teď se mi žije o moc líp, to mi věřte. Třeba se dneska zamyslíte i vy nad svými starostmi. Život je krátkej, tak jdeme na to:)!

S tímto jsem se loučila a odcházela domů přibližně s dvaceti vytaženými stehy a modlila se, ať strupy brzo zmizí a hlavně nedojde k dalšímu návratu stafylokoka. Naštěstí to musím zaklepat, strupy se sloupaly skoro do týdne a zůstala jen propadlá hladká kůže s narůstajícími vlasy. Jedinou pozitivní věc, kterou to tentokrát mělo, byla výměna rolí v domácnosti. Vyhýbala jsem se kuchyni, přestala uklízet a dělat obvyklou pokojskou. Ze začátku (asi tak první týden) si to užíváte. Pak už jsem se nudila a vymýšlela, co bych mohla dělat.

Byl to zvláštní pocit. Představovala jsem si, že asi takhle vypadá život paničky ve zlaté kleci. Nemyslím to tak, že bych v ní někdy byla zahrnutá luxusem a předraženými dárky, ale byl to ten nešťastný pocit, kdy máte skoro všechno a vlastně nic. To nejdůležitější, co mi nejvíc chybělo, bylo zdraví a svoboda. Samozřejmě je to velký rozdíl, když už jste doma a ne v nemocnici, ale za chvíli i ten byt je jen domácí vězení, ve kterém nemáte co dělat. Nudíte se a vymýšlíte si nějakou činnost jako čtení, sledování filmů, ale stejně neutečete svým myšlenkám. Uklízela jsem ve skříni a zároveň rovnala všechny svoje oblečky, kabelky a boty. Hlavně si oblíkala a kombinovala nové narozeninové dárky. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat toho, jak je začnu nosit ven.

Pak jsem se ale zadívala na sebe v zrcadle, vystrojená jak do “šantánu” s novou drahou kabelkou, páskem, botami a jednoduše jsem řekla sama sobě: “Ty jsi ale kráva, Deniso. Na co ti tady to všechno je? Koukáš na sebe jako blbka, sice vystrojená, ale s rozpáranou tepající hlavou a domácím vězením na dva měsíce. K čemu ti to všechno je?“. Bylo mi z toho pěkně na nic, byly to maličkosti, na které jsem se těšila, ale to za chvíli přejde. Toužila jsem po svobodě a zážitcích, které mi už zůstanou napořád. V tu chvíli bych dala za zdraví, spokojenost, malou rodinnou grill párty, oslavu narozenin s kamarádkami anebo cestování, cokoliv. Místo toho se do zrcadla koukala ta smutná tvář, která dostala pár životních kopanců, aby konečně pochopila o čem to je. Ale co naplat, musíš jít dál, každý máme něco a nikdy nevíš, co bude zítra. Nemusí to být tvoje vina, stačí když to bude špatná náhoda.

Nikdy nevíte co se vám stane. Jestli zrovna budete procházet Paříží, kde vybuchne bomba, nebo spadne letadlo, když poletíte na dovolenou. Cesty osudu jsou krkolomé a každý z nás ji má nějak nalajnovanou. Tu svoji bych přirovnala k horské dráze, nahoru dolů, nahoru dolů, ale nebudu předbíhat. Mohla jsem na sebe dávat sebevětší pozor, ale pokud vám osud rozdá karty jinak, je vám to k ničemu.

Přesvědčila jsem se o tom hned následující den. Moje obvodní lékařka má ordinaci o dva vchody dál. Ráno jsem se vypravila, že půjdu na kontrolu a pro papíry. Přítel mě chtěl doprovodit, ale řekla jsem mu, že není potřeba, mám to přece 100 metrů. Tak jsem si vyšla z domu, udělala pár kroků a najednou, bum bác, rána jak z děla. Deset centimetrů od mé hlavy, mého měkkého místečka, padl kus omítky ze starého domu. Na kapotě auta vedle mě zůstal důlek a oprýskaný lak. Lekla jsem se jako blázen, zastavila se a jen na to zoufale koukala. Kolik maji ty kočky vlastně životů????