Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (30)

Letní šaty s helmou

Krásnou středu přeji. Doufám, že jste si užili včerejší sladkou valentýnskou romanťárnu a dnes to můžete opepřit zase mým příběhem. Minule jsem skončila tak trochu v depresivní bublině. Holt nebylo to moje silné období. Místo organizování narozeninové oslavy jsem ležela v nemocnici, v hlavě mi hrál pořád stejnej beat různým tempem a myslela jsem na to, co mě čeká za dobrodružství následující dva měsíce. Jestli chcete vědět, jak jsem si užila své sedmadvacáté narozeniny, musíte číst dál.

Šestého šestý, mít ještě rok osmdesát šest, tak to jsou hned tři šestky za sebou. To by bylo úplně ďábelské datum pro ďáblovo děvče. Tentokrát to ale bylo “ďábelský” i bez třetí šestky.
Sestry mi přesto chtěly tento den aspoň trochu zpříjemnit. K obědu jsem dostala dezert a místo klasické náplasti, na převazu, dětskou se zvířátkem. A dokonce mi i velká vizita a skupina doktorů popřála vše nejlepší a hlavně to ZDRAVÍ!!!

No jistě, přejeme si ho navzájem všichni každý rok, ale většinou to říkáme jen jako takovou tu frázi ze zvyku. Pro mě už je tohle přání nejhezčím, nejlepším a nejluxusnějším dárkem. Teď nechci být nějaká zaujatá nebo kritická, neberte to prosím drahé ženy, dívky a kamarádky špatně. Ale občas věci a hlouposti, které řešíte a vyplivnete ze sebe – že jste nedostaly takový dárek, který jste chtěly nebo, že vaše kámoška dostala lepší, jsou pro mě naprosto bezpředmětné a jen kroutím hlavou a říkám si, že by to průplesk spravil. Asi jsem byla dřív stejná… Trošku vlastní kritiky nikdy neuškodí. Dnes je to se mnou ale jiné a dívám se na svět z jiného pohledu. Raduji se z maličkostí a ze zážitků, ty už vám zůstanou navždycky, a když ležíte na tom špitálním lůžku a nudíte se, podíváte se raději do telefonu na svoje vzpomínky na fotce z dovolené, než hladit kabelku nebo šálu před nemocničním zrcadlem a říkat si: “Panečku, k tomu pyžamu ti to ale hezky sedí.”.

A teď, abych se vrátila zase ke svému příběhu. Samozřejmě se mi všichni snažili udělat opravdu krásný den, přátelé, moje rodina i přítel se svojí rodinou. Všichni si dali opravdu záležet na tom, aby mě potěšili. Moc jsem si toho vážila a byla za to vděčná. Nádhernej narozeninovej den plnej překvapení a věcí, po kterých jsem dlouho toužila. Nálada se mi hned zvedla, a já už se těšila, jak si všechno užiju, hned jak vypadnu z nemocnice.

Netrvalo to tak dlouho. Po týdnu přišel “The Doctor” převázat ránu a říká: “Tak dneska už obvaz sundáme, necháme ránu dýchat a půjdete domů, ne?”. Byla jsem překvapená a moc šťastná, jen jsem měla starost, jestli už tak brzo bude vyndávat stehy. To mě doktor hned uklidnil, že nejdřív tak po deseti dnech, ale že ležet můžu i doma. Už mu asi vadila rýpalka, co všechno sledovala a hlídala.

Takže přišel můj oblíbený úkol – zavolat našim a příteli, ať pro mě přijede. Rychle se sbalit, počkat na lékařské papíry a zmizet rychlostí světla – tyhle chvíle mně vždycky zvedly náladu a mám pocit, že se i náhle zlepšil můj zdravotní stav. Jen rozlučku mi doktor s mladou doktorkou okořenili hláškou: “Na té straně bez kosti raději nespěte a pozor na dezertní vidličku, až budete jíst dort!”.

Jak nechutná poznámka od mladé paní doktorky, trošku jsem nechápala co tím básník chtěl říct, jako že bych si napíchla mozeček na vidličku a dala si ho jako dezert?

Doma v začarovaném kruhu nebo v pasti?

Konečně jsem zase přijela domů, přivítala se se svoji kočkou a nasávala tu vůni domova bez nemocniční dezinfekci. Začala jsem si vybalovat věci a rozhlížet se po bytě, kde na mě čeká jaké nebezpečí. Člověk by nikdy neřekl kolik je doma nástrah. Nebezpečí číslo jedna je rozhodně kuchyňská linka a vyčnívající digestoř. Můj drahý mi řekl hned jak jsme zavřeli dveře od bytu: “Tohle místo je pro tebe tabu! Ke kuchyni se nebudeš vůbec přibližovat!“. Ok, proč ne. Nechat se jednou opečovávat a nevařit taky není na škodu. Ale bylo mi jasné, že za pár dní jsem tam jak na koni. Po chvíli pátrání zjistíte, že to není jen kuchyně, je to šatna a skříně, všechny rohy a dveře v bytě, do kterých můžete v neopatrnosti narazit. A co teprve ta moje roztomilá britská modrá královna? Která každý ráno miluje, když vyskočí do postele a někdy pořádně zlobí, a je jí vážně jedno na jakou část těla zrovna houpne. Přítel chtěl kočku odvést k rodičům, ale to jsem výslovně zakázala, přece si nenechám svýho sparinga na léháro odstavit.

Chápu, měl strach a velký stres, aby se mi něco nestalo. Musím uznat, že byl zodpovědnější a opatrnější než já. Samozřejmě i já jsem se o sebe bála, ale co se má stát se stane. Pak přišel s dalším “skvělým” nápadem. “Víš, říkal jsem si, jestli pro tebe nekoupím speciální helmu, třeba jak nosí Petr Čech na zápasy.“

Podívala jsem se na něho, jestli se úplně nezbláznil, že nebudu teď v létě chodit po městě v letních šatech s helmou a vypadat jak idiot. Jenže pak dodal další bohužel pravdivé upozornění: „Víš Denis, neměla by si chodit mezi lidi někam do města, a už vůbec ne nikam jezdit MHD. Nikdy nevíš kdo a jak třeba jen máchne rukou a můžeš to schytat právě ty.“. Bohužel v tom měl pravdu…

Už mě zase začala nabíhat moje úzkost a lehká deprese. Na přetřes přišla totiž ještě otázka, kterou jsem tak trochu čekala. “Co ta svatba?”. Moje odpověď byla jasná a rychlá: “Zrušíme to, už nemám náladu ani sílu nic chystat, vymýšlet, organizovat, a pak všechno rušit, protože se mi zase něco stane.”. Potřebovala jsem si odpočinout od tohoto stresu a nepřipravovat svatbu pod tlakem. A samozřejmě se mně honila v hlavě myšlenka: “Co když osud nechce, abych se vdala, nebo si vzala právě jeho a ukazuje mi to právě takhle?”…