Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (29)

Příboj v hlavě

Podle vašich reakci byl minulý příběh dost výživný. Moje třetí nejhorší probuzení vedle cizího člověka, tentokrát sebevraha, byl vážně šílený zážitek. Stejně jako nekonečný komplikace způsobený léky, to už znovu nechcete. Nedá se to nazvat jinak než boj o přežití, modlitba za sebe samotnou. Stejně vám ale nezbude nic jiného, než doufat v lepší zítřky, ve které doufám pořád.

Někteří z vás se mě ptají, jestli popisuju minulost nebo současnost. Abych to uvedla na správnou míru, jsme v mojí minulosti –  červen 2014.

Pamatuji si tohle léto velmi dobře, protože jsem zrovna operaci a nemocniční zážitky dostala ke sedmadvacátým narozeninám, pokračujte a dočtete se víc…

Jak řekl doktor: “Věřte v Boha a modlete se, aby se poslední možná antibiotika chytla!”.

Asi jsem ho trochu poslechla a prosila. Doufala, že mně nějaká jiná síla pomůže a poslední chemie zabere bez jakékoliv vedlejší reakce. Asi to byl dárek k mým blížícím se narozeninám a já měla konečně štěstí, že poslední antibiotika se chytly a nepřišla žádná alergická reakce. Neskutečně se mi ulevilo a myslím, že jsem nebyla sama, komu spadl kámen ze srdce.

Na jednotce intenzivní péče jsem naštěstí strávila pouze dva dny, a pak mě přesunuli na normální pokoj. Hned jsem se cítila lépe a uklidňovala se, že tady už nemůžu potkat žádnou šílenost, jako je alkoholik nebo sebevrah. To se naštěstí nestalo, ale bylo to taky docela zajímavý.

S mojí mladou spolubydlící, která byla po operaci plotýnek, jsme vyfasovaly starší paní po operaci krční páteře. Musela ležet jen na zádech a krk s hlavou měla připevněný do zvláštní kovové výztuže. Chápu, že to muselo být pro ni velmi nepohodlné, ale to její noční chrápání bylo nepředstavitelný. Bez prášku na spaní se nedalo absolutně usnout. Takže, když přišla noční sestřička, první dotaz byl: „Kdo bude chtít prášek na spaní?“ Přihlásily jsme se všechny, i když paní ho opravdu nepotřebovala. A my doufaly, že usneme dřív, než začne koncík naší chrapleny.

Postupem času se ze mě stala ostřílená nemocniční drzule. Už jsem si nenechala jen tak něco líbit. Hlídala jsem si léky, které dostávám a nestyděla jsem se zeptat na cokoliv.

Když přišla noční sestra, zarazilo mě, že nedostávám na noc injekci na ředění krve jako ostatní. Sestra se taky divila, ale řekla, že ji “The Doctor” nepředepsal, a ať se zeptám zítra na převazech.

Ráno přišel doktor na převazy a vyčistit ránu. Byl to první den, kdy jsem dostala odvahu podívat se na svoji hlavu bez kosti. Proláklina nebyla zatím moc vidět, protože jsem hlavu měla oteklou. A docela mě to uklidnilo. Pan doktor si navíc dal se šitím opravdu záležet. Byla to precizní práce, ostatní se se mnou už tolik nebabrali. No jo no, když máte více kůže a žádnou tvrdou výztuž, tak se asi šije lépe. Ale nebudu předbíhat, na fotky se můžete těšit v dalších dílech.

Každopádně mně tu kůži tak hezky stáhl, že by mi záviděla každá kočka čerstvě po botoxu.

Po převazu jsem se doktora zeptala, proč nedostávám injekci na ředění krve? Doktor se udiveně podíval a zeptal se: “Vám nepíchají fraxiparin, já jsem vám ho nepředepsal?”. Odpověděla jsem, že ne a jestli je to normální? No normální to samozřejmě nebylo, prostě na to zapomněl a jak už to u něj bývá zvykem, zasmál se a začal vykládat svým černým humorem: “Tak to jste dobrej držák, když jste ještě tady po čtyřech dnech bez fraxiparinu, to už vám nemusím ani dávat, když jste nedostala embolku a přežila to. Sestro, pamatujete si toho chlapa, co jsme mu zapomněli dát fraxiparin a on nám umřel na záchodě?”. Sestra obrátila oči a jen naznačila, co to vytahuje za fórky. Zůstala jsem vykulená a udivená. Člověk se musí vážně spolehnout sám na sebe a všechno si hlídat a dávat si pozor na každou maličkost.

Čas se tak strašne vlekl a zase na mě přišel stav lehké deprese. Otok v hlavě ustupoval kůže se začala propadat. Úplně jsem cítila, že v hlavě prostě chybí kus kosti. Nejvíc nepříjemný byl ale ten pocit, že se vám uvnitř hlavy něco hýbe. Ano, byl to můj mozek. Ten zvuk připomínal vlny narážející na písek.

Dopoledne, když bylo po převazu, jsem se procházela po oddělení a většinu času koukala ven, co se děje za oknem a připadala si jako vězeň. Začínalo léto, venku bylo krásně slunečno, všechno kvetlo a zelenalo se. Na balkóny nemocnice se shlukovali holubi, vrkali a pářili se. V hlavě mi hned naskočily ty notoricky známý slova… “Hledám dům holubí…” Bylo mi tak líto, že musím být tady. Dala bych v tu chvíli cokoliv, abych mohla ven, sednout si na lavičku a jenom dýchat vůni léta. Začaly mi padat slzy a nejen proto, co se mi už všechno stalo, ale uvědomila jsem si, jak teď pro moji hlavu bude všechno kolem nebezpečné. Doktor mě varoval, že musím být opatrná a na operované straně ani nespat, natož se někde uhodit.

Byly chvíle, kdy mě přepadala strašná úskost. Pamatuji si přesně ten jeden červnovej den. Stála jsem u balkónu v 11. patře a dívala se směrem dolů. Myslela při tom na nešťastnou Ivetu Bartošovou, která to tady zabalila před měsícem a půl. Kde je asi teď? Našla konečně svůj klid a je šťastná? Lítaly mi v hlavě divný myšlenky a přemýšlela jsem nad tím, jestli by nebylo lepší se po operaci neprobudit a zůstat spát. Naštěstí přišel zase ten vnitřní hlas. „Na co to, Deniso, zatraceně myslíš!“ Chceš se vzdát? Chceš být sobec jako otec? Chceš ublížit všem kolem sebe? Ovšem, že NEEEE!!!

Chtěla jsem se skoro proplesknout. „Jsi bojovnice a tohle špatný období chce trpělivost, ale to vyhraješ!”. Utřela jsem poslední slzy, kterýma jsem akorát rozbolela hlavu a šla zase na pokoj. Potom přišly sestry s obědem a jedna říká: “Slečno, vy máte dnes narozeniny, že?”…