Jak to celé přežít a nezbláznit se
Jak to celé přežít a nezbláznit se (27)
Doktorský koncert s Rammsteiny
Hola tentokrát trošku opožděně, ale pokračujeme v mém příběhu. Hned navážu na minulý díl a začnu zase z ostra. Ostatně jak jinak, když si jedete nechat vyoperovat část kosti z hlavy, bez které se budete muset pár měsíců obejít, asi to nejde líp vyjádřit. V tu chvíli si vážně neumíte představit, co vás potom čeká…Takže tohle vyprávění s černým humorem bude hlavně z operačního sálu. Jako bonus vám ale prozradím, co byla jedna “zlatá” na závěr…
Šestá hodina už se blížila a já ležela nachystaná na odvoz. Úplná “slečna Daisy”. Pořádně vymydlená jako luxusní rasa a malá fenka naháče čínského. Oholené všechny partie, abych si netrhla ostudu, až mě zase toho anděla na operačním budou sundávat a já budu v rouše Evině. Pečlivě vyholené i kolečko na hlavě, ze kterého se bude brát kost, umytá hříva a strach v očích, jako když jde zvíře na porážku a neví co ho čeká.
V hlavě myšlenky na “prázdniny” a léto bez kosti v hlavě. Po své první operaci jsem viděla pár pacientů, kteří měli prohlubeň v hlavě. Bohužel musím říct, že i daleko větší část než já. V tu chvíli jsem si na to vzpomněla. Konkrétně na pacienta, který se procházel na oddělení neurochirurgie. Pořád dokola s nešťastným výrazem ve tváři, divným tvarem lebky a silným zeleným obvazem okolo celé hlavy. A když jsem se tehdy ptala sestry, co to je za pána, říkala mi, že je po velké bouračce. Měl obrovské štěstí a znovu se narodil. Jeho lebka byla totiž roztříštěná na kousky a doktoři museli vymodelovat velkou část lebeční kosti. Chlapík pak musel čekat dva měsíce v nemocnici se zvýšenou kontrolou, aby se do hlavy nijak neuhodil. Tak tomu říkám nápravné zařízení a neskutečná opatrnost na všechno co je kolem vás. Stačí jedna malá rána do hlavy, když nemáte kost, ale jen kůži a mozek a můžete udělat světu pápá lála.
Dost přemýšlení, moje milá, sestra si přijela pro mě a jeli jsme na sál. Nastoupily jsme do výtahu a cesta mi připadala zase jako věčnost. Zase zastávka na dalším patře, kde nastoupily jiné sestry, pak zase vystoupily a pak další zastávka v patře, kde nastoupil mladý doktor. Velmi dobře jsem si ho pamatovala z nočních služeb na kardiologii. Překvapený výraz ve tváři, pozdravil a udiveně vyhrkl: „Ježkovi oči, co Vy tady zase děláte?“. Moje odpověď byla jednoduchá. „No, pane doktore, já už se sem asi stěhuju na trvalo. Jen tady střídám oddělení, abych se nenudila. Tentokrát jedu s hlavou na operační.“. Opět překvapený výraz a očekávatelná odpověď. „To mě mrzí, tak držím palce!“, vystoupil a my ještě pokračovaly dál.
Už jsem si zase přála ležet, spát a nevědět o sobě nic, ale ten proces příprav před uspáním trval vždycky věčnost. Zase to bylo tady – příjezd na sál, výměna nemocničního lůžka, svléknout anděla, zakrýt si tělo prostěradlem a přijet na operační sál, kde už na vás čeká připravený tým.
Operační rutina byla stejná. Podle váhy mně vyměřili porci narkózy, nasměrovali tělo a hlavu do správné operační pozice, a pak už jenom ty nekonečné chvíle strachu, kdy už to do mě konečně píchnou a nebudu o sobě vědět. Co jsem opravdu nečekala byla dost “vtipná” otázka sestry: “Slečno, nebude vám vadit, když budou při operaci hrát Rammsteini? Pan doktor u toho rád operuje.”.
To byla teda otázka, ale nenechala jsem se rozladit. “Myslím, že za pár minut mně bude úplně jedno nejen, co tady bude hrát, ale i to, že mně vyhodí kost z hlavy.”. Sestra se trošku usmála a já si představila, jak tady za chvíli bude hrát – Du, du hast… nebo jejich Amerika, a ten doktor bude do mě řezat jako rocker.
Za chvíli už za mnou stál doktor v operačním oblečení s čepičkou a chystal si rukavice a říká: “Tak co, jdeme na to?” Ale já se ještě chtěla na něco zeptat. „Co budete dělat potom s tou kostí?” Doktor se dost udiveně podíval: “Proč se ptáte? Nechcete ji doufám na památku?”. A začal se tomu svému černému vtípečku smát. Odpověděla jsem dost stroze: ”Na památku tady na ten špitál rozhodně nic nechci, spíš bych ji vzala a hodila po prvním psovi, který půjde kolem.”. Doktor se usmál a zahlásil něco o tom, jak se mu líbí ten můj černý humor, a ať se nebojím, že kost půjde do kafilerie, protože už se nedá použít a místo ní dostanu nový implantát. ”Tak poslední otázka: Už vás někdy uspávali rajským plynem?”. Odpověděla jsem rychle, že ne. Pak už jsem se nadechla a začala počítat: jedna, dvěěě, třřřiiiii, čtyyyyři…
Dobrý večer z JIP, dáte si jednu “zlatou” zdarma?
Operace byla docela rychlá, trvala hodinu. Samozřejmě jsem byla výborně uspaná, takže jsem necítila nic. Horší bylo zase moje probuzení a realita. Opravdu, ale opravdu neskutečná bolest. Nemůžu srovnat bolest z první operace, kdy se poprvé sekalo do mojí kosti a druhou operaci, kdy se kost vytáhla pryč, a pak se jen sešila kůže a bylo hotovo. Ale vím, že jsem se probudila a zase nešetřila sprostými slovy, vzlykala a prosila o něco proti bolesti. Sestra mě zkontrolovala, jestli je vše v pořádku s pohybem a komunikací a říká: “No, slečno, máte tady napsanou od pana doktora jednu “zlatou” injekci proti bolesti. Jestli ji budete chtít, je vaše!”. V bolesti jsem ze sebe akorát dostala otázku: “A co to je?”. “Morfium, ale to se vám bude líbit.”. Bezmoc a bolest byla silnější než já, a tak jsem kývla, ať to do mě píchne. Bude to zase další zkušenost dát si drogu „zdarma“ po tom všem v nemocnici, tak proč ne. Sestra vytáhla ze skříňky docela velkou injekci. Vydenzifikovala kousek kůže na břichu a začala to do mě napouštět. Nebudu lhát. Zase mi vyhrkly slzy z očí, protože jehla byla docela tlustá, dlouhá a moje břicho už zrovna moc tuku nekrylo abych jehlu necítila. Ale za chvíli to najelo a svět byl krásnej, růžovej, nic se nedělo, nic mě nebolelo a já byla ve své bublině, která mě chránila od hnusné reality…
