Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (25)

Doktor drsňák

Středa příběhu třeba! Tak jsem tady s dalším „veselým dílem“. Naštěstí tohle je přesně počasí na psaní. Zima jak v Rusku, nikam se mi nechce, takže domácí teplíčko s čajem je úplně ideální.

Minule jsem psala o propuštění z kardiologie a o tom, jak jsem se léčila doma. U toho ještě zůstanu, akorát už to nebude s veselým a optimistickým koncem. Slabším povahám doporučuji při čtení z hluboka dýchat. Chcete vědět víc? Tak se koukněte na další pokračování.

Za ty dva týdny doma jsem se už aklimatizovala. Konečně jsem se pořádně vyspala a odpočala si. Psychicky bych byla v pohodě, kdybych neměla neustále problémy s hojením rány na hlavě. Už jsem dřív psala o tom, jak mi museli hlavu čistit a šít bez injekce. Můj „zjizvený příběh“ bohužel stále pokračoval.

Rána se pořád ne a ne zatáhnout. Znovu se udělal v jizvě pupínek a na něm stroupek, ve stejném místě jako předtím, a bohužel o jeden steh navíc. Takže stejný kolotoč jako naposledy. Návštěva neurochirurgie, odloupnout strup, vyčistit ránu tzn. vytáhnout staré stehy, zašít, dezinfikovat a domů.

Poprvé jsem si to vyzkoušela během pobytu na kardiologii, a pak se to bohužel opakovalo ještě čtyřikrát. To už mně doktoři při každém přešití udělali stěr, aby zjistili, jestli je v ráně něco, co by být nemělo. A bohužel bylo. Správně lékařsky řečeno “pustula”, která vypadá jako drobný kožní pupínek vyplněný hnisem. Takže každá návštěva a čištění nebylo nic příjemného. Naštěstí jsem nic neviděla, jen cítila ten nepříjemný posun jehly a nitě při šití. Už jsem si zvykla zase po příchodu do ordinace říkat doktorovi: “Bez injekce proti bolesti prosím!”.

Když už jsem byla na třetím přešití. Měl zrovna službu doktor, kterého jsem si moc dobře pamatovala z oddělení, když jsem ležela po operaci na neurochirurgii. Byl to ten doktor, co nosil tričko se jménem závodníka Moto GP – Valentino Rossi “ The Doctor “. Připadal mně vždycky jako srandista a bavič. Podle toho, jak se sestry smály, když s nimi mluvil. Postupem času jsem poznala, že je docela drasťák a spolupráce s ním nebyla úplně jednoduchá. Ve finále se hodně otiskl do mého příběhu. Nemocničních zážitků s ním mám opravdu hodně, bohužel nemůžu říct, že byly zrovna příjemné, ale nebudu předbíhat…

Doktor se podíval na ránu, vzal si rukavice a odloupl strup, ze kterého samozřejmě nevyšlo nic jiného než hnis a říká: “Fuj tajbl, ženská, co to máte v hlavě za humus, to je nechutný!”. Ano, byl to gentleman. Tak jsem mu vysvětlila, že už jsem na kontrole potřetí, a že už fakt nevím co s tím. Doma čistím jódovou vodou, nechávám v suchém prostředí, hlavu myju opatrně, abych ránu nenamočila a pořád se to nehojí. Tak se podíval do počítače na historii návštěv, zápisů od kolegů a říká: “No, podívejte se, je jasný, že tam máte nějakou bakterii, já vám to ještě jednou vyčistím, přešiju a ošetřím antibiotiky, ale pokud se to tentokrát nezatáhne, tak vás asi budeme muset hospitalizovat.”.

Už jsem měla zase strach v očích, slzy na krajíčku a v krku sucho. Ta představa, že počtvrté budu ležet ve špitále, mě srážela už k zemi. Po přešití rány od tohoto „romantika“ jsem vyfasovala věci na převaz a čištění a odcházela s jeho slovy: “Kdyby se to nezatáhlo, tak to musíme řešit. Doma ránu čistěte, po venku choďte s náplastí a doma nechte dýchat. Kdyby se to nelepšilo, úterý odpoledne mám ordinační hodiny.”. Vyšla jsem z ordinace a drahá polovička mě už viděla sklíčenou se strachem v očích. Ale řekla jsem si, že to nevzdám, prostě do nemocnice už jít nemůžu, tak udělám maximum.

Čtyři dny za mnou a rána nevypadala, že by se nějak zvlášť hojila. Vlasy jsem měla přehozené na druhou stranu, takže každý mě viděl s podholenou částí hlavy a raději jsem vlasy ani nemyla, aby se do rány nedostala ani kapka vody a nezačala dělat neplechu. Každou chvíli jsem se sledovala u zrcadla, jak to vypadá a jestli se třeba rána nestahuje a nebo nedělá to, co by neměla – neroste na ní nažloutlý stroupek. Bohužel v sobotu ráno byla na polštáři nažloutlá barva. Hned jsem věděla, kde se vzala a nechtěla jsem na jizvu ani rukou sahat.

Šla jsem do koupelny před zrcadlo. Strupy už nafouklé, začaly mokvat a z jednoho, který už praskl, koukal rozhnisaný steh. Už jsem věděla, že je zle, ale představa nemocničního lůžka mě tak deptala, že jsem si řekla: “Deniso, zkus ještě poslední možnost, vyčistit to sama.”.

Tak jsem si vzala výbavičku, kterou jsem dostala od doktora, jak kdyby to tušil, že za pár dní se to zas rozjede. Součástí balíčku nebyly jen čistící tampóny, náplasti a dezinfekce s antibiotiky na posypání rány, ale taky jedna větší lékařská plastová pinzeta. Umyvadlo jsem umyla a připravila si všechny potřebné věci. Říkala jsem si: “Chtěla jsi být doktorka, tak si to teď vyzkoušíš na sobě.“.

Stála jsem před zrcadlem a koukala na ránu. Přišel za mnou můj drahý a sledoval co dělám a jestli chci nějak pomoct. Řekla jsem, že ne a věděla jsem proč. Vždycky nesnášel doktory a odběry, pokaždé když šel k doktorce na krev, tak většinou omdlíval. Ale řekl, že zůstane se mnou, kdyby se mi udělalo špatně. Tak jsem začala, do ruky vzala vatový tampón, nakapala na něj jodovou dezinfekci a přiložila k nafouklé ráně a zatlačila. Samozřejmě strup jsem sundala a vylil se z něj hnis a pak trochu krve. Nebudu hrát hrdinku, když jsem uviděla živou ránu, zamotala se mi hlava a začalo se mi navalovat. Ale ustála jsem to a rozdýchala. Přítel zbledl, tak jsem ho raději poslala lehnout na sedačku. A já zatím pokračovala. Tohle byla poslední šance před dalším pobytem v nemocnici. Viděla jsem jak je rána hluboká a trčí z ní steh, který už byl povolený a mokval. Tak jsem vzala pinzetu, dezinfekci a začala ho vytahovat. Asi bych nebyla úplně špatná doktorka… Steh jsem vytáhla, ránu vyčistila a zalepila. Pak jsem šla za přítelem, lehla jsem na pohovku a dala nohy nahoru a rozdýchávala svoji „domácí operaci“.

Teď už jsem jen čekala, jak to bude vypadat po víkendu a modlila jsem se, ať se rána zahojí. Bylo to jako “čekání na Godota” – v tomhle případě spíš na zázračné zahojení, ale to samozřejmě nepřišlo. V úterý odpoledne už jsem zase stepovala v nemocnici. Naštěstí jsem neměla ani tušení, že opravdová chuťovka teprve přijde…