Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (24)

Tamagoči na doma

Zdravím všechny své čtenáře se svým prvním příběhem v novém roce. Doufám, že jste si užili svátky v klidu, odpočinuli si a pozitivně odstartovali rok 2017. Já ho odstartovala procházkou, zdravým novoročním obědem a psaním příběhu pro vás. Tak tady je první novoroční story, které jsem nazvala “Tamagoči na doma“. Možná si vzpomínáte, jak takhle neodbytná hračka před pár lety frčela. A jestli vás zajímá, jak jsem si to užila, čtěte dál!

Čas v nemocnici nikdy moc neutíká, hlavně když musíte jen ležet, odpočívat a pohybovat se maximálně po oddělení. Vězení je sice vedle, ale tohle je taky taková “basa” na nápravu a přemýšlení o sobě samotné. Potřebovala jsem takovou životní nápravu? Ano, potřebovala.

Samozřejmě chvílemi přišly i deprese a výčitky. Zpytovala jsem své svědomí a říkala si, za co tenhle trest přišel. Chvíle samoty jsem nesnášela…

Nebudu lhát, bojovala jsem sama se sebou, se svoji psychikou. Těžký boj vyrovnat se se vším a nepadnout na zem. Přicházely stavy lítosti, slz a deprese. Když se na vás vysype taková hromada, jak to říct slušně… “sekretu”, v tomto věku a před svatbou a v různých dávkách, už máte dost.

Ale pořád jsem dávala přede všemi najevo, že to beru sportovně a zvládám to. A když jsem slyšela od někoho, jestli si o tom nechci povykládat s psychologem, bylo to pro mě jako šlápnutí na hřebík. Okamžitě jsem si vzpomněla na tu šílenou psycholožku “Kudlákovou” a lexaurin. A tento stav už jsem prostě nechtěla nikdy zažít. Takže jsem si vždycky říkala: “Deniso, neřvi a vzchop se, nebo budeš zase smotaná a mimo.”.

Odpoledne už byly veselejší, a to hlavně díky vám všem, kteří jste přišli. Někdy přišlo i nečekané překvapení, kromě rodiny a kamarádek se ukázaly i bývalé lásky. Kdo by to byl řekl? Že by chlapci zaslechli, že obětní beránek leží na smrtelné posteli a je třeba ho ještě vidět?

Každopádně mi to v tomto hitparádním období bylo jedno. Měla jsem už plné zuby nemocnice, léků, nemocí a doktorů. Takže i ty krasavce, pro které jsem se dřív ladila jako “dravá samice”, jsem v tuto chvíli brala úplně jinak. Byli mi ukradení a ptala jsem se, jestli přišli zjistit zda ještě žiju a jak vypadám. Pokud si potřebovali odskočit na toaletu, klidně jsem je posílala na svoji privátní, ale předem je upozornila: “Dávej pozor! Je tam kýbl s mým golden rainem, kterej si tady počítám, tak ať mi do toho nekopneš.“.

(DaLa, NeDala) Myslím že někteří jedinci byli překvapeni. Už to nebyla ta holka “snaživka”, která jim odkývala každou blbost, kterou ze sebe vypustili a mysleli si jak jsou vtipní.

V pyžamu s kostnatou postavou, nafouklou zjizvenou hlavou a s kruhy pod očima, mně bylo všechno jedno. Už jsem si nepřála nic jiného než jít domů.

Po čtrnácti dnech na kardiologii, se mi konečně moje přání splnilo a byla jsem propuštěná domů do domácí péče. Voda z těla se pomalu vyplavovala a srdce fungovalo na 80%. Samozřejmě jsem musela pokračovat v klidovém režimu a domácí léčbě. Když jsem vycházela z lékárny, připadala jsem si jako Honzík, co šel s pytlíkem buchet na zádech do světa. Já šla bohužel s igelitkou narvanou léky na tlak, prášky na odvodnění, na srdce, na alergie, antiepileptika a velkou dávku kortikoidů. Hmm…  “strava má být pestrá”. Tak mně už tam snad chyběla jen modrá barva viagry. A měla bych to komplet.

Doma mě od drahé polovičky čekalo překvapení. Co to asi bylo? Jestli myslíte nové pyžamo, mixér na ovoce nebo něco typicky ženského jste na omylu. Dostala jsem ten nejnovější a nejmodernější tlakoměr. Teď nechci aby to znělo nějak sarkasticky. Samozřejmě dárek byl potřebný, byla jsem ráda, že si nemusím měřit tepovku sama, držet si tepnu na ruce a počítat svoje beaty na čas. Bilanci tekutin už jsem naštěstí měřit nemusela, takže hurá a sláva, už jsem mohla jít na záchod a ne na kýbl jak ostuda. Ale všechno jsem musela zapisovat, měření tlaku, tep a kolik jsem toho vypila. Proto jsem dnešní příběh nazvala “Tamagoči na doma “. Samozřejmě tady to roztomilé digitální mini zvířátko si pamatuji výborně, jako dítě jsem ho musela mít. A bavilo mě se o něho starat.

Tak teď jsem se musela starat o sebe stejně jako o tuto hračku.

Druhý týden doma už byl zase jiný a já se cítila lépe. A s doprovodem jsem si troufla jít na krátkou procházku do města. Byl květen, lásky čas a blížilo se léto, bylo cítit ve vzduchu. Tady člověk pozná jak si užít maličkosti. Úplně jsem si užívala být venku a dát si kávu nebo zmrzlinu na zahrádce v kavárně a nasávat jinou atmosféru než tu nemocniční.

Nechci se zase opakovat, ale při těchto problémech, které vás někdy postihnou opravdu poznáte nejlepší přátelé a kamarády, které mě v této životní situaci podrželi maximálně. Velkou radost mi udělala moje kámoška, která si prostě jeden den koupila letenku a přiletěla na pár dní z Londýna: “Chci tě vidět a povzbudit, čekej na mě prosím na letišti v tolik a tolik.”. To byla další dobrá zpráva a já byla neskutečně ráda. A vím, že bych pro ni udělala to stejné. Jak přijela, bylo zase veselo. Jeden večer jsme pobrali moje zlatíčka a už jsem si troufla na malý večírek ve městě. Po těch pár měsících to byl pro mě ten nejlepší lék na moji psychiku. Pro mě párty samozřejmě bez alkoholu a na vodě, ale endorfiny se vyplavily takovým způsobem, že nebyl potřeba. A vlastně mně to zůstalo už napořád. Nemusím pít a dokážu se bavit a někdy vydržet až do rána.

Někteří lidi a pařmeni kolem mě se diví a obvykle se ptají: “Na čem jedeš?” A moje odpověď je snadná: “Na radosti ze života.”.

Pokračování zase příště…