Jak to celé přežít a nezbláznit se
Jak to celé přežít a nezbláznit se (23)
“Pusu máš jak lžičku, prsa jak veverka uši a hubená si jak oteklá nit.”
Tak jsem tu zase pro vás s posledním středečním příběhem v tomto roce. Další necháme až na příští rok, do kterého bych vám chtěla popřát hlavně hodně zdraví. Protože to je ten nejvzácnější dar, který si ani za peníze nekoupíte, není samozřejmostí a začíná ho být nedostatek. A samozřejmě lásku a spokojenost, i od nich se totiž odráží to naše zdravíčko!!!
V tomto příběhu zůstaneme ještě chvíli na kardiologii a dozvíte se jaké nové překvapení na mě zase čekalo. Byl to trošku “drasťáček” a další posunutí hranic bolesti. Pokud chcete vědět, co se mi stalo tentokrát, čtěte dál.
Začala jsem si zvykat zase na normální stravu. K snídani rohlík s džemem a jogurt, obědy všelijaké, ale rozhodně ne úplně zdravé a už vůbec ne chutné. Pořád jsem toho do sebe nemohla moc dostat, žaludek byl pořád stažený a bála jsem se, aby kořeněné nebo slazené jídlo nevyvolalo v těle zase nějakou alergií a já zase neskončila na hororovém kožním.
Dny utíkaly zase strašně pomalu, stejně jako na každém oddělení předtím. Brzo ráno odběry, hygienu jsem musela zvládnout jen zlehka a ve vlažné vodě. Kardiaci se nemůžou totiž koupat v teplé vodě a navíc jsem na hrudníku měla nalepené elektrody, které jsem nesměla namáčet. K tomu ještě v kapse u pyžámka telemetr (dálkový monitor EKG).Takže to byla vždycky taková ranní rychlovka ve sprcháči. Potom snídaně, léky a pokud nebylo nějaké vyšetření například echo, tak už celé dopoledne následovalo nůďo a válendo na posteli. Večer vždycky přišel nějaký mladý doktor, který měl obvykle noční službu, poslechnout si můj “srdcebeat”. Scénář byl vždycky stejný: “Tak slečno, tričko nahoru a nadechnout a nedýchat.”. Necítila jsem se úplně nejpříjemněji a říkala jsem si: “Hmmm, kolik chlapů tady asi uvidí ty moje „holky“… Musím říct, že jsem se samozřejmě trošku styděla a červenala, protože ne každý den ukazujete svoje prsa jinému chlapovi. Říkala jsem to pak babičce, že se trochu stydím, a že si každý večer připadám jak malá rajda na prodej. Ale babička to totálně zabila jednou hláškou, které se směji do teď: “Denisko, prosím tě, co by na tobě viděli, vždyť se na sebe podívej, pusu máš jak lžičku, prsa jak veverka uši a hubená si jak oteklá nit.“ Babička měla pravdu, i když pusa mně přišla spíš, jak kdybych snědla meloun, ale tato rachitická Denisa s oteklým obličejem od kortikoidů nemůže přitahovat nikoho, a tohle nejsou žádní baliči, ale doktoři a dělají jen svoji práci.
Postupem času a za pomocí léků, se můj zdravotní stav začal zlepšovat, voda z těla se pomalu začala vytrácet a váha šla zase dolů. Moje kostnatá postavička začala opět vynikat.
Co už bylo zcela jasné a doktoři mě opravdu varovali, že rozhodně není dobrý nápad, se za dva měsíce vdávat. Tentokrát už jsem viděla na sobě, že bych si ji neužila, nemohla bych se bavit ani tancovat a byla bych úplně hotová. A kdo chce vidět vyřízenou, vychrtlou nevěstu s oteklým obličejem od kortikoidů? To by možná prasklo i to sklíčko na foťáku. 😀 Samozřejmě, když to berete z toho ženského pohledu, tak vás to zamrzí, ale pak přišla pozitivní zpráva a bylo možné se vzít ještě v září. Říkala jsem si: “No, to se mezitím hodím do kupy, budu zdravá a plná energie a alespoň to v klidu připravíme.”. Zase mě to nabilo pozitivní energií, že svatba prostě bude a hotovo.
Opravdu jsem byla ráda, že jsem měla svůj pokoj a chodily mě navštěvovat moje kolegyně z práce, takže jsem měla o zábavu postaráno a postupně jsem si své návštěvy plánovala, abych zase nebyla celý den sama. Někdy, když se nahrnula banda mých kamarádek, tak byl u mě na pokoji takový humbuk, že na nás přišla sestra, ať se ztišíme. Já si myslím, že smích je nejlepší lék, takže cítit se dobře je to úplně nejdůležitější.
Ale jak už to v životě bývá, a v mém obzvlášť, jedno špatné období skončí a za chvíli přijde další. Když to celé nešťastné období, které začalo epileptickým záchvatem, operací nádoru mozku, pokračovalo toxickou alergií na léky a zánětem srdečního svalu, shrnu: “Tak to už by stačilo, celkem slušná nálož.”. Ale jak kdyby NĚKDO, nevím jestli tam nahoře, nebo tam dole řekl: “Nebuď skromná, překvapení není nikdy dost, mám pro tebe další bonus!”.
Ano bohužel bylo to tak….
Po operaci se jizva zahojila docela rychle a celkově s ní nebyly žádné problémy, ale jak přišel nával dalších nemocí a moje imunita byla na bodě mrazu, začal mě zlobit jeden stroupek, který se udělal na jizvě a bohužel začal mokvat. Jeden den jsem si sáhla na jizvu, strup jsem omylem odtrhla a z něj vylezl vnitřní steh z lebeční kosti. Docela dost mě to vylekalo a hned jsem upozornila doktorku na kardiologii, jestli je možné něco s tím dělat a ošetřit to. Poslala mě na neurochirurgii na klasickou ambulanci, že bude lepší, když mě ošetří přímo tam. Tak jsem sbalila župan a šla na normální oddělení, kde byli normální pacienti na převazy a podobně. Byla jsem tak trošku středem pozornosti, holka s vyholenou hlavou, velkou jizvou, v pyžamu a županu a s divnou krabičkou u pasu (telemetrem).
Doktor, kterého jsem neznala osobně, jen z velkých vizit, se podíval na ránu a říká: “To se občas stává, někdy si ty vnitřní stehy prostě nesednou a tělo je chce vyloučit, tak ho musíme vyndat.”. Pak to ale pokračovalo. „Slečno, část stehu je venku a část uvnitř, musím do toho říznout, vytáhnout, pročistit a pak znovu zašít, tak dva stehy. Budete chtít injekci na umrtvení? Jestli můžu doporučit, tak ta injekce do hlavy bolí víc, než to říznutí a šití za živa, ale je to na vás”. To jsem zas obracela oči a šla do vývrtky.
Ve finále jsem se rozhodla: za živa a bez injekce. Ne, nechci si tady něco dokazovat, tak to prosím neberte. Samozřejmě není to nic příjemného, ale přece jenom ta injekce byla docela velká a já už věděla, že ta hlava není tak citlivá jako třeba když říznete do ruky nebo do jiné jemnější části kůže. Takže jsem odpověděla: “Ok bez injekce”. Lehla jsem si na pravý bok, zatnula zuby a čekala co bude. Samozřejmě naříznutí kůže nic příjemného, bolest nemalá, ale co bylo horší, bylo to šití zaživa, kdy propíchne tu jemnou kůži jehlou a protáhne sterilní nití, nahoru a dolů a nahoru a dolů pěkně do křížku a na závěr jodová voda, která tu živou ránu pěkně vyštípe. Pak už jenom očistit krev, zalepit. „A zítra ráno už můžete náplast sundat a nechte to dýchat.”. To bylo zase rodeo. “Zase si posunula svoje hranice bolesti, Deniso.”…
