Jak to celé přežít a nezbláznit se (20)

No a bylo to tak, sestra mi říká: “Slečno, výběr ze spolubydlících tady moc pestrý není, dáme vás k jedné starší paní, je sice trošku náladová a nahluchlá, ale nikoho lepšího tady pro vás nemám. Příští týden budeme malovat, takže některé pokoje už máme uzavřené.”.

Když jsem projížděla chodbou kolem pokojů byla to úplná “oldies party”. Slyšela jsem jen zvuky nářků, televizní programy, které se přeřvávaly na plný pecky a pípající ovladače na volání sestry. Obracela jsem jen oči v sloup a říkala si: “Tady si to zas užiješ, Déno.”.

A měla jsem pravdu. Dojela jsem do svého pokoje, kde byla starší paní, protivná už od prvního pohledu. Taky asi otrávená, že ji nevezou sparinga v jejím věku, se kterým si může povídat o důchodu, Ordinaci v růžovce a nemocech. 😀 Slušně jsem pozdravila a šla si lehnout na lůžko a čekat, co se bude dít. Přítel mi jel domů sbalit věci, a pak přišla mamka, tak jsem aspoň nebyla na pokoji sama a neposlouchala jen ten svůj zrychlenej “srdcebeat”.

Dýchalo se mi špatně, takže jsem ani moc nemluvila a začala se k tomu přidávat migréna. Hlava byla měsíc po operaci pořád citlivá na zvuky, a když vás chytl bolehlav, tak o to horší to bylo.

Máma mě držela za ruku, hladila mě a nešťastně se koukala na to smutný, bílý klubíčko neštěstí, co se zadýchávalo a sláblo.

Pak přišla sestra a přinesla váhu. To byl další šok!!! Ta chudinka z koncentráku, kterou pustili domů s váhou 50 kg, měla po deseti dnech stejné diety najednou 60 kg. Byla jsem v údivu, nechápala a ptala jsem se sestry, jestli nemají špatnou váhu, že to není možný. Pak jsem všechno psala svojí kamarádce kardioložce, která už měla po službě. Odpověděla mi, ať jsem v klidu, že tady se o mě postarají dobře, a že zítra má službu, tak se uvidíme. A opravdu to tak bylo. První vyšetření, bylo na přijímací místnosti koronární jednotky, kde mi doktor udělal echo. To je vyšetření srdce ultrazvukem, zjišťuje se, jak velké srdce je, jestli je schopné pumpovat krev a doktor ho vidí pěkně v pohybu. Vůbec to nebolí a doktor se tak pořádně podívá do všech záhybů. Je to vlastně takovej řez bez krve a nožů a dá se dobře zjistit, jaké škody napáchal třeba infarkt nebo zánět srdečního svalu.

Vyšetření ukázalo, že srdíčko není úplně v pořádku a nefunguje na 100%, proto těch deset kilo nahoře. Srdce nestíhalo pracovat a ve mně se držela voda. Potom mě odvezli zase na pokoj, a že musím počkat na doktory a na další vyšetření tzv. koronarografii, na kterou půjdu určitě ještě dnes.

Doktoři měli taky obavy skrz Evžena, aby se mi zbytečně neředila krev a neměla třeba krvácení do mozku. Chtěli se přesvědčit, že nemám infarkt z toho, že by se krevní sraženinou ucpala koronární tepna. Tak to už jsem v nervech čekala na pokoji, kdy to přijde a jestli do večera nezatřepu bačkorama.

Moje spolubydlící byla milá a soucitná jak “osina v zadku” a pustila si televizi. No jo, jenže jak byla nahluchlá, tak samozřejmě na plný pecky a moje hlava mohla každou chvíli prasknout. Dívala jsem se nešťastně na mamku, a ta slušně říká stařence: “Paní, prosím vás, dcera je po náročné operaci a není ji dobře, nemůžete ztlumit tu televizi?” Reakci, která následovala jsme ani jedna z nás nečekala.

Stařenka nahlas vzdychla, obrátila oči v sloup, jak strašně jí to obtěžuje. Vzala televizní ovladač a hodila ho po mojí mámě a dodala k tomu: “Tady si člověk musí platit televizi a ještě mu tady poroučí, jak si to má pouštět, já jsem nahluchlá a nic neslyším. Pusťte si to jak potřebujete, ale dáte mně zpět deset korun!”. Tak tohle bylo něco na moje nervy. Ačkoliv mně bylo neskutečně mizerně, tak v tu chvíli do mě vjeli všichni čerti a spustila se moje zloba: “Ty čarodějnice stará a protivná, co si dovoluješ po mojí mámě házet ovladač, tak s tebou já na pokoji rozhodně nebudu!”. Pozn.: Ano chápu úcta ke starším má být, ale někdy se to opravdu nedá.

Mamka se mě snažila uklidnit, ať se nerozčiluji a není mi ještě hůř. Ježibaba zděšeně koukala a něco si tam pobrblávala, jakýho vychytala na pokoj spratka. A já už v ráži říkala, že tady s tou ježibabou na pokoji určitě nebudu.

Máma s přítelem mě uklidňovali, že to nějak vymyslíme. Pak to milá stará paní završila tím, že odešla na toaletu, ale už zkrátka nedoběhla na čas a trošku si “zadělala do pyžámka”. Takže pak vylezla ze dveří v župánku a začala si v umyvadle přepírat “čoko kalhoty”. To jsem se zadívala na ty dva a se zoufalostí v hlase zašeptala: “Rozhodně chci nadstanard, dejte mně to jako předčasný dárek k narozeninám, na dovolenou stejně nikam nepojedu, tak si užiju ten supr luxusní nemocniční hotel.”.

Přišla za mnou Sestra a začala mi vykládat, že dnes kolem sedmé hodiny večer mně udělají koronarografii, kvůli dalšímu podezření, a to plicní embolii. To už nás vyděsilo úplně. Pak začala sestra hýbat nosem a počuchávat. Tak jí říkám: “Na mě se nedívejte, to ta milá kolegyně vedle si to hodila do kalhot”. Tak “milou ježibabu” okřikla a přinesla jí nové pyžamo.

Kolem sedmé hodiny večer poslala sestra mamku a přítele domů a mě, že odveze na slibované vyšetření. To už jsem jí po cestě výtahem vyslýchala, jestli by bylo možné si zaplatit, ten lepší pokoj, že tady s tou paní opravdu nemůžu být. Slíbila mi, že se o tom pobavíme až budou výsledky, a co řeknou doktoři.

Dojeli jsme dolů do vyšetřovací místnosti, lehla jsem na speciální lůžko, vedle mě byla velká televize a spousta neznámých přístrojů. Doktor mi vysvětlil, jak bude všechno probíhat. Že mě pořádně prohlídne, zjistí přesný zdravotní problém, a v případě ucpaných cév je rovnou může i vyčistit.

Koronarografie

Je vyšetření tepen zásobujících srdce. Provádí se v případě, že je podezření na nějakou srdeční chorobu. Člověk může mít namáhavou bolest na hrudi, ale i v klidu.

Provádí se jen v lokálním znecitlivění, při plném vědomí. Při vyšetření se zavádí kanyla z tříselné nebo radiální tepny – od zápěstí k ústí koronárních tepen. Těmito cévkami se do koronárních tepen vstřikuje kontrastní látka – jódová tekutina. Koronární tepny naplněné touto kontrastní látkou jsou zobrazeny na speciálním rentgenovém přístroji.

“Hmm, tak to bude hodně zajímavý, další speciální vyšetření do sbírky, a ještě uvidím svoje vlastní srdce a všechny tepny které jsou k němu propojené“. Doktor se mě zeptal, jestli nejsem alergická na jód, zavrtěla jsem hlavou a už jsem viděla, jak sestra chystá velkou injekci. “Teď to bude chvíli nepříjemné, musím vám píchnout jednu na umrtvení ruky a druhá injekce je do tepny, na zavedení tzv. sheathu a přes ten se dává speciální katetr. Pomocí toho vám nastříkneme kontrastní látkou (jódem) tepny a uvidíme, jestli je nějaká tepna zúžená nebo zavřená.“

Umrtvovací injekce byla opravdu velmi “nepříjemné popícháníčko”, u druhé už jsem bolest necítila. Spíš to byl pocit, jako když se mi rozlívá strašné teplo v ruce a stoupá pomalu nahoru.

“Tak slečno, jdeme do vaší tepny a tato hadička pojede až přímo k srdci a vy to můžete sledovat tady na televizi, cítíte mě?“ „Ano, teď vás cítím někde v rameni“. „Ano, ano správně, už se dostávám přes plíce, a přímo k srdíčku.“ Celá nažhavená jsem sledovala televizi, bylo to něco fascinujícího, úžasného, neskutečného, vidět vnitřek sebe samotné a sledovat svoje srdce.

Nejsem matka, takže jsem nikdy neviděla na ultrazvuku to malé tepající srdíčko svého potomka, ale viděla jsem alespoň to svoje. S klidem můžu říct některým svým nešťastným láskám, které kdysi řekly: “Deniso ty nemáš srdce”, že je to omyl. Mám, a dokonce na správném místě, ale moje srdce, není pro každého. Pokračování příště…