Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (17)

Modré zrní pro holuby

Někdy jsem překvapená, kolik z vás baví ještě číst můj příběh a že je vás čím dál víc 😀 . Depresivní podzim, nic moc počasí, brzo tma a ještě Denisa každou středu s pesimistickou nemocniční “storkou”. Na druhou stranu jsem moc ráda, když se dozvím, že můj příběh motivuje ostatní k zamyšlení a změně životních priorit, a že i ti,co se léčí, se chtějí léčit líp. Z toho mám opravdu největší radost a hřeje mě to na tom správném místě.

Další část mého příběhu bude zase z kožního oddělení. Vím, jen je kritizuji, ale vím proč a pořád nechápu, jak může toto oddělení fungovat jako součást nemocnice! Jak z hygienických důvodů, tak z pohledu vybavení. Tipla bych si, že věznice vedle je na tom rozhodně líp. A proto bych se nedivila, že po pobytu na tomto oddělení, končí lidi kde? No…hned vedle – na psychiatrii.

Týden na kožním za mnou, každodenní stereotyp přes kopírák. Sentimentální nálada hned od rána sotva přinesla sestra snídani a krabičku s léky. Pořád jsem tam viděla tu světle modrou trávicí, toxickou potvoru, která ničí mé tělo a kvůli které se moje uzdravení tak vleče. Už to byla sice jen půlka, ale i tak…Nenávistný pohled na tento lék stále trval. Chtělo se mi brečet při každém spolknutí tohoto jedu, ale nechtěla jsem, aby mě zase nasadili něco na uklidnění a byla místo tvrdé reality na mimózním obláčku. S těmito stavy jsem taky už chtěla skoncovat, ale psychika má strašnou moc. A jak je to přísloví: “Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci”. Ano to jsem přesně byla já “ZOUFALÁ”. A rozhodnutí, které jsem udělala nikomu rozhodně nedoporučuji!!! Nevím, jestli mělo pak nějaký další dopad na moje zdravotní problémy – to už nezjistím, ale nenapadlo mě nic lepšího než vyzkoušet ten jed vysadit – sama, bez dovolení. Vzala jsem si půlku jedovaté potvory do ruky, prohlídla, otevřela zamřížované okno a vyhodila ven. A říkala si: „Hmm, tak uvidíme, co z toho bude. Buď a nebo.“. Nikomu jsem tohle tajemství nikdy neřekla. Zase ta neposlušná, panovačná a vzpurná Denisa…

A hola ono nic. Nic zvláštního se nestalo. Ba naopak krevní testy byly po dvou dnech lepší trošku, začala blednout moje alergie a já si zase říkala: “Hahaha to jsem vás zas…, jak to napsat slušně??? To jsem vám vypálila rybník 😀 A ani o ničem nevíte. Jak tady každý ráno házím po holubech jedovatá antiepileptika.“.

Měla jsem z toho upřímnou radost a i moje psychika se začala lepšit. Nechala jsem si donést do nemocnice notebook a začala zase řešit něco veselejšího – moji svatbu přece. Pořád jsem věřila, že tohle bude konec nemocničního marastu a už bude klid a já budu ta “princezna v bílém”. Takže jsem hledala aspoň šaty, které si nechám ušít, zamluvila kapelu a konzultovala mailem catering s restaurací. Důležité je vždycky zaměstnat hlavu. Pak už jde hned všechno lépe. Znám sebe samotnou, jakmile se nudím, nedělám něco důležitého, co mě baví, naplňuje mě a je přínosem, jsem strašně zdeptaná a otrávená a musím jít zase dál…

Moje rodina za mnou chodila každý den na střídačku. V tom je obdivuji a moc jim za to děkuji. Dokud jsem nemohla vylézt na slunce, hráli se mnou každý den třeba dvě hodinky karty – Žolíka až do zblbnutí. Pokud jsem neměla na návštěvě zrovna žádnou kamarádku nebo kolegyně. Za návštěvy jsem byla ráda, ale je vám jasný, jak jsem se cítila po týdnu bez mytí hlavy nebo třeba holení nohou, celá umaštěná v noční košili? Říkala jsem si, aby si to ten můj nerozmyslel, když mě vidí v této parádě. Aspoň to bude test, jestli je to ten správný manžel nebo ne.

Jedno ráno říkám sestře, která vytírala a uklízela pokoj: “Prosím vás, můžu poprosit po dvou dnech o čistou noční košili a vyměníte mi to zamaštěné povlečení po pěti dnech?”. Byla to starší sestra a hlásí mi: “To máte smůlu, slečinko, ještě nám sem nedošly z čistírny ani košile ani povlečení, a to buďte ráda, že vaše mast je bílá a nejste jak ti, co mají zelenou nebo fialovou.”.

Zas krásná zpráva hned po ránu. Už jsem to nevydržela a volala domů, ať mě odpoledne přinesou moje pyžamo a něco na povlečení polštáře, že už si fakt připadám jako prase. Navíc musím říct, že jsem se začala celá loupat, a to od hlavy až k patě. Byla jsem jako had, co sundává starou kůži, akorát po menších částech. Takže z vlasů by se dal vymačkat nejen olej, ale vypadala jsem jak zasněžený vánoční stromeček.

Desátý den, kdy byla velká vizita, mě zase lékaři do detailu prohlédli a naznali, že alergie ustupuje jak zvenku, tak i zevnitř, ale dieta se stále musí držet. Měla jsem radost a vyzkoušela jsem si vyprosit, jestli by nebylo možné si umýt alespoň tu zamaštěnou hlavu a jít se projít ven do stínu. Nadšení z toho nebyli, ale povolili s varováním, ať nepoužívám žádné klasické mýdlo a pro speciální šampon si zajdu na sesternu. Opět důkaz toho, jak málo věcí stačí ke štěstí a radosti. Volala jsem to zas nadšeně mamce. Druhým dechem jsem ji ale prosila o dezinfekci a hadr na tu nemocniční vanu. Byla na oddělení pro všechny pacienty a vypadala, jak kdyby ji nikdo nečistil minimálně rok.

Hurááá… po deseti dnech osprchovaná a umytá hlava. Konečně jsem si připadala zase jako člověk a ne jako “prasomila”. Mamka mě vzala z domu pyžamo, velký klobouk, deštník a konečně jsem mohla po tak dlouhé době na vzduch. Sice to byla trošku hra na schovávanou před sluncem, ale byl to skvělý pocit. Musela jsem si udělat fotku u vstupu do psychiatrického centra a říkala jsem mamce, že jestli se dostanu ještě někdy do špitálu, po tomto pobytu na kožním, ať mě rovnou odveze sem…

Zase tvůj černý humor, Deniso, že? Dělala jsi vtípečky a jak jsi skončila? Nebudeme předbíhat….

Po procházce jsem byla mnohem veselejší. Propuštění z nemocnice bylo zatím otazníkem, ale konečně mě vypustili z žaláře ven, alespoň na procházku. Navečer pak přišla moje “oblíbená kortikoidová kapačka a s ní další veselá zkušenost z nemocnice. Sestra říka: “Jak dokape volejte ju?“.

Jak jsem psala v předchozím díle, na kožním neměli ani pořádnou kanylu, jen obyčejnou jehlu s hadičkou. Kortikoidy jely proudem do žíly a už se schylovalo ke konci, tak jsem zmáčkla tlačítko na telefonu – nic. Vzala jsem si ovladač do ruky a mačkala dál, zase se nedalo sestře dovolat. Říkala jsem si: “To snad ne, už mě to zase někdo nepřeje.”. Po vysazení antidepresiv jsem byla ze všeho dost vyplašená, vystresovaná a přecitlivělá. Když jsem viděla, že kapačka už je úplně vykapaná a nahoru do hadičky stoupá teď moje krev, dostala jsem schízu a strach, že se do mě dostane vzduch a já končím. Ano, nejsem ani doktorka, ani zdravotní sestra, ani nikdo, kdo studoval základy medicíny, ale jako dítě jsem sledovala doktorku Quinnovou a sestru Stefani. Řekla jsem si: “Přece tě tady nepoloží pitomá kapačka.”. Tak jsem pravou rukou pomalu začala odlepovat náplast z levé ruky, nádech – výdech, zatnout zuby, vytáhnout jehlu ze žíly, hodit ji vedle na stolku na tácek, vzít papírový kapesník, zatlačit na žílu a zastavit krvácení.

Zase si, Deniso, posunula svoje hranice…