Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (12)

“Nene, dneska už si to dáme ve sprše, sestři”

Po nočním krváku zase trošku nemocničního černého humoru…Tento díl bude o mých prvních krocích po operaci, o prvním převazu a o zjištění, jakou zmiji jsem si hřála x let v hlavě. Nikdy nevíte, jaké překvapení vás potká. Tak užívejte s chutí každý den naplno a bez výčitek. A jestli se chcete trošku pobavit černým humorem, tak čtěte další story ze špitálu.

Po probdělé, vyschízované noci následovala zase ranní rutina, tedy hygiena před snídaní a malou vizitou, kdy se ošetří a převáže rána.

Přišla sestra a říká: “Slečno, tak zase vezu lavórek a trošku vás omyjeme.“. Hmm… tak to jsem už fakt nechtěla, potřebovala jsem ze sebe dostat aspoň trošku oranžového jódu a krve. Řekla jsem rychle: “Nene, dneska už si to dáme ve sprše, sestři.”. „A vám to pan profesor povolil, tak rychle po operaci?“ Taková malá “drobná” lež: “Ano samozřejmě”. Sestra s údivem říká: “No to je zvláštní, no tak dobře, ale pojedete na vozíčku a já na vás budu dohlížet ve sprše.”. S čertovským a vítězným úsměvem jsem souhlasila: “Jasně, sestři”.

Konečně mě odpojila ze všech pípáků a já se poprvé postavila na nohy. Radost veliká!!! Hlava se mi sice trošku zamotala, ale ustála jsem to. Pak sestra přistavila vozíček a šup do sprchy. Byla milá, se vším mně pomáhala a já se cítila zase o trošku líp.

Mezitím přišel k mému lůžku pan profesor. Ptá se jiné sestry: “Kde je Denisa? Haloo, tady bude mít někdo průser?“…. Sestra říká: “No ve sprše, prý to má dovolené od vás”?. Profesor byl v údivu a sestra to trošku schytala: “Sestro 48 hodin po operaci, to není úplně běžné, to snad víte, co když omdlí a někde se práskne do hlavy?“.

No neměla mě pak ráda, ale co už. Kdybych se na to necítila, nešla bych do toho. Vždycky je potřeba vyzkoušet své možnosti. Pak mě sestra přivezla zpátky a na mě už čekala snídaně. No, tentokrát kobliha. Hmmm, tak to zas někdo dobře vymyslel. Pořád jsem si nebyla schopná ještě strčit zubní kartáček do pusy, natož abych začala žvýkat koblihu. Tak jsem mlsně, hladově koukala a pak přišla sestra znovu s otázkou: “Nechutná”? Říkám: “Chutnalo by, kdybych to měla jak požvýkat”. Tak mi vyměnili koblihu za banán a jogurt.

Po snídani za mnou došla fyzioterapeutka a říká: “Tak prý už jste si troufla na sprchu, tak pojďme zkusit pár kroků”. Panečku to byl challenge, před čtrnácti dny se snažíte na tréninku crossfitu natrhnout zadek ve wodu na čas pár svaloušům a o pár dní později se učíte znovu chodit, opíráte se o madlo u zdi a šoupete nohama, jak důchodkyně. Nicméně i za svých prvních dvacet metrů chůze jsem byla šťastná jak blecha. Teď už jen ta histologie, zahojit ránu, vyndat stehy a jdeme v klidu domů.

Pak došel pan profesor a říká: “Deniso, kdo vám dovolil tu sprchu? Tohle není úplně normální postup.“. Tak jsem se omluvila a vysvětlila, že jsem se na to cítila. Profesor jen zavrtěl hlavou: “No, tak se podíváme jak vypadá rána a vyčistíme to. Trošku vás potrestám za to, že jste dnes zlobila a připravte se, že to nebude úplně příjemné.”. Měl pravdu, gáza byla přilepená na ráně a na stezích, jak ji sundával, tak to sakra bolelo a tahalo. Společně s druhým doktorem, který asistoval při operaci a pak mi hlavu zašíval, se podíval a říká: “Rána klidná, otok normální. Georgi, dobře jsi to zašil.”. Zeptala jsem se sestry co asistovala: “Můžete mi to vyfotit prosím?” 😀 a podala jsem jí telefon. Byla ochotná, blik cvak, a já pak viděla tu svoji zaštepovanou “nádheru”. A sakra, no krásná práce, ale nečekala jsem, že těch stehů bude tolik a trošku jsem se lekla. Profesor říká: “Tak Deniso, teď to bude zase nepříjemné vydezinfikujeme to jódem a bude to štípat.”. Zase měl pravdu jód do živé rány, ale proti mému prvnímu probuzení a strhnutí přilepené gázi na ráně, to byla procházka růžovou zahradou.

Když bylo po všem, konečně jsem dostala odvahu se zeptat na jednu základní věc, kterou jsem nechtěla před operací vůbec řešit. “Pane profesore, můžu mít otázku? Jak velký byl ten nádor v mojí hlavě”? Profesor povídá: “No Deniso, nebyl nejmenší, posunul vám celou pravou hemisféru na levou stranu, měl skoro 8 cm na délku a 4 centimetry na šířku”. Vyvalila jsem na něj oči: ”Tak velkej”? Profesor s vážností v hlase odpověděl: “Ano Deniso, netuším jak dlouho mohl růst ve vaší hlavě, ale určitě to nebylo nic rychlého. Opravdu jsme to vzali za pět dvanáct, kdyby nepřišel ten záchvat a nepřišli jsme na to, jeden den byste prostě usnula, nádor by v hlavě praskl a už byste nevstala. Měla jste štěstí v neštěstí, že nádor vyprovokoval epileptický záchvat.”. Tak jsem mu v šoku poděkovala a profesor mě uklidňoval: “Nemějte strach, dobře to dopadlo. Jste tady, už to bude v pořádku a budete pořád hlídaná.”.

Panečku, tak to je mazec!!! Jak přišla mamka, tak jsem se jí na to hned ptala. Řekla mi: “Jojo, když jsem se to dozvěděla brečela jsem a měla jsem velký strach. Proto se ti taky musela hlava „přifouknout“, protože bylo málo prostoru. Nádor byl obrovský a profesor nás připravoval i na nejhorší.”.

Naštěstí to dobře dopadlo a já už si z toho mohla udělat vtípeček a mamčin náběh na pláč zničit. Tímto nápadem jsem věděla, že ji rozbrečím smíchy 😀 . Říkám: ”No mamko, když už jsem nevyhrála tu Missku a nemůžu ti z televize mávat s korunkou, tak bych se mohla s nádorem třeba přihlásit do soutěže “Penis roku v klidném stavu” 😀  A vsadím se, že bych určitě vyhrála a znám i pár jedinců, které bych s přehledem porazila.“. 😀

Mamka se začala smát a říká: “Ty jsi máslo, ale už jsi zase tady zpátky s námi “Naše zlobivá Deniska”…