Jak to celé přežít a nezbláznit se
Jak to celé přežít a nezbláznit se (11)
“Bloody Mary ze špitálu”
Moc díky za vaše milé zprávy, podporu a pozitivní ohlasy. Taky doufám, že se někteří z vás trochu nad sebou zamysleli a žijete lépe, zdravěji, odpočíváte, zkoušíte některé moje recepty – alespoň zdravě mlsáte a užíváte si každý den na plno a bez stresu. Pokud jste ještě nezačali, nebojte postupně se k tomu příběh za příběhem dostaneme. Každé chyby mají svůj čas a trest za ně určitě přijde, jen to bývá později a s větší intezitou, ale nebudu předbíhat.
Chci navázat tam, kde jsem skončila minule, u pobytu na jipce neurochirurgie a o dalším “psychu”, které jsem zažila aneb “Bloody Mary ze špitálu”.
Zase jsem byla šťastná, že moji nejbližší byli u mě a těšila jsem se z toho, jak to dobře dopadlo. Je fakt, že jsem ještě nemohla chodit, ale hýbat nohama jsem mohla, a to bylo pro mě hlavní. V hlavě jsem měla ještě napíchnutý dren s hadičkou, která fungovala jako odsavač přebytečné tekutiny mozkomíšního moku. Takže nejen katetr byla taková nemilá věc. I tohle se počítá za další nepříjemnou jobovku. K čemu to přirovnat? Představte si, že cítíte, jak povolí kohoutek a hadička vytahuje z hlavy přebytečnou vodu a krev ven, jako vodní vysavač. Úplně slyšíte a cítíte, jak saje pod vaší kostí.
Ale pak aspoň něco za odměnu. Konečně ze mě večer vytáhli katetr a já si zas připadala jak normální, svobodná holka a ne utrápená “nemocniční subminka” připoutaná trubičkou k močáku. 😀
K večeři byla dětská výživa a kousek banánu a já si říkala: “Hmm, moje pusa už se zvládne otevřít na půlku čajové lžičky, že bych se dnes v klidu najedla a vyspala?”.
Tedy pokud nebude moc otravovat ta paní, co leží vedle mě za plentou. Nebyla to moc příjemná sousedka, pořád hlasitě vykřikovala bolestí a volala sestru. Uznávám současně, že mi jí bylo líto. Byla po nějaké nehodě, měla krvácení do mozku a celkově byla trošku mimo. Pořád si stěžovala na bolest páteře a hlavy. Doktorům ale pokaždé ukazovala jiná místa a sama se v tom ztrácela. Lékaři dokonce varovali manžela, že pokud se její stav nezlepší, bude možná časem převezena na psychiatrii.
Je šílený, jak vám osud zamíchá karty, postupně po etapách vám je rozdává a vy musíte hrát, vyhrávat, naučit se přijímat prohru a je jen na vás, jestli si vyberete žít s černým Petrem a utápět se v tom špatném a nebo si i z toho špatného vyberete pozitiva.
Večerka byla na jipce taky v deset večer. Kontrola tlaku, dokapání kapačky, léky proti bolesti a jako bonus – masáž jedné části zad, na které jsem mohla v tu chvíli ležet. Sestra vzala chladivou koňskou mast a hezky mě promazala. Je hrozný když ležíte jen na jedné straně těla a nemůžete se pohnout. Cítíte úplně otlačený místa a to není ani 48 hodin po operaci. Ale po tom celém dni plném emocí jsem i za stálého pípání přístrojů, samomluvy a křiku sousedky usnula.
Ale to by jsi nebyla, TY Deniso, aby jsi neměla něco extra navíc. Kolem půlnoci, se začala moje kolegyně na lůžku za plachtou podezřele hýbat a skuhrat, což mě probudilo. Otevřela jsem oči a potichu pozorovala stíny na látce a říkala si, co přijde. Probuzení vedle pána s delirium tremens byla děsivá zkušenost, ale tohle bylo další velký psycho.
Tahle pacientka měla opravdu vynikající nápad, pořád si sestrám během dne stěžovala, že jí tlačí kanyly v žilách, a že je to nepříjemné, jestli je nemůžou vytáhnout. Asi už tušíte, co jí nenapadlo??? Aniž by domyslela důsledky, obě kanyly si rukama vyrvala prudkým trhnutím. Takže v tu chvíli se její postel a moje plenta proměnila ve velkej ohňostroj krve. Připomínala mi Spidermana. Nastavila ruce, jen místo pavučin tryskala krev.
Nevěděla jsem pořádně co v tu chvíli dělat. Byla jsem tak v šoku a netušila, co má tady ten šílenec dál v plánu, že jsem chvíli vyděšeně koukala. Pak jsem začala hledat zvonek, abych zavolala sestru. Pacientka naštěstí, chytla hysterák a začala do toho něco křičet a brečet a sestra hned přiběhla. Pro mě to ale bylo zase pár minut totální schízy a šoku. “Pane Bože, co to tady ženská děláte? Ježiš Marja, vždyť máte krev po celé posteli a kolem sebe!“ Vykřikla sestra, když v pokoji rozsvítila. Pak přišla za mnou a říká mi: “Vy nespíte? Proč mě nezavoláte? Vždyť si tady mohla ublížit!!!” Říkám: “No tak pardon, já jsem ještě sama trochu v šoku a moc hýbat se tady taky zrovna nemůžu, jestli jste si nevšimla”. Sestra na mě byla ještě nazlobená a dávala mi za vinu, že jsem nebyla asi moc aktivní. Bohužel vedle paní jsem to musela vydržet až do konce pobytu na jipce, ale naštěstí už nikdy neměla podobný nápad.
Příště už to takovej horor nebude, slibuju. A doufám, že se trochu zasmějete:)
