Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (10)

“Každý chvilku tahá pilku” a jedno velké díky

Pamatujete si ten pocit, když jako dítě sjíždíte v aquaparku ten největší uzavřený tobogán co vypadá jako roura a pak vás to nakonec vyhodí ven velkou rychlostí do hluboké vody? Tak přesně to mi připomínalo mé probuzení z narkózy a můj „come back“ do života. Akorát s “benefitem” navíc. Tento příběh bude o mých druhých narozeninách a taky jedno velké PODĚKOVÁNÍ.

A tak sjíždím z té tmavé roury, ve které pomalu začínají hučet slova: “Deniso, haloooo, vstáváme, otevřete oči už je po všem, pojďte zpátky za námi.”. Znělo by to romanticky, ale v momentě, kdy jsem se dostala zpět na svůj břeh a otevřela oči, mě nečekala žádná romantika Šípkové Růženky a sexy prince, ale neskutečná, nepopsatelná bolest.

Nikdy jsem naštěstí nedostala od nikoho baseballovou pálkou po hlavě ale tipuji, že je to naprosto stejná bolest. Co by člověk taky chtěl, je to velká rána pro tělo. Představa, že nejdříve se odřízne kůže, hodí se pěkně s masíčkem na bok, a pak přijde na řadu pořekadlo “každý chvilku, tahá pilku”…tedy doktor s malou motorovou pilkou a musí udělat díru do kosti a kost odložit.  Zajet k Evženovi a utnout jeho velkou párty. Pak toho vybrat co nejvíc ven, samozřejmě velmi opatrně, aby nenarušil nervy a důležitá centra.

Sice jsem nikdy nebyla princezna a dokonale slušná holka, ale profesor už předem připravoval moji rodinu na to, že můžu být pár dní sprostá, v případě, že bude zasaženo řečové centrum. Kromě nevybíravého slovníku a špatného mluvení hrozilo i omezení pohybu. Bohužel sprostej vyrvál a největšího “dlaždiče” vychytal pan profesor Smrčka. Zpětně se omlouvám, normálně takhle rozhodně nemluvím. Takže moje první slova byly: „K*rva, dopr*dele, co je tohle za strašnou bolest!!!! Auuuu, svíjela jsem se jak užovka a nadávkama nešetřila.“ Profesor říká: “Deniso musíte spolupracovat, za chvíli vám dám, něco na uklidnění, ale teď mi řekněte, jak se jmenujete, kolik je vám let, kdy jste se narodila, co máme za měsíc, kolik prstů vidíte?.” V křeči a se slzama v očích jsem odpovídala, na jeho otázky. Pak následovala kontrola pohybu: “Tak, dejte ruce nahoru, upažte a chytněte mě za ruce a pořádně zmáčkněte, pohněte levou nohou, pravou nohou. Cítíte moji ruku na vaši noze?“.Trvalo to asi tak minutu, ale pro mě to bylo jak půl století v “tranzu” bolesti.

A pak přišel další šok a slečna “dlaždičová” se vyznamenala: “No dopr*ele, co to mám mezi nohama? Okamžitě mi to vytáhněte”. Pozn. nepíši sem všechny sprostá slova a nadávky, co jsem jim tam řekla, musela bych vas to nechat číst až po desáté večer.

Hmmm oblíbený katetr, napojený do močové trubice, opravdu nepříjemná věc. Takovej malej násilník, ale je to proto, kdyby náhodou operace nedopadla nejlíp, já nebyla při vědomí, tak aby moč měla kam odtékat.

Začala jsem po sobě šmátrat a chtěla si to vytáhnout, ale samozřejmě mě zastavili: “Nene slečno, alespoň čtyřiadvacet hodin musíte vydržet”.

Bože, za co mě trestáš? Naštěstí pak už do mě začali najíždět léky na bolest a bylo to lepší. Pak jsem zase usnula, ale katetr je ultra nepříjemná věc, která mě dost znervózňovala. Někdy bych opravdu radši chtěla být chlapem a mít ten život stokrát jednodušší.

Probudila jsem se navečer, někdy kolem šesté hodiny. Přišlo mi že má hlava váží asi sto kilo a nemohla jsem s ní ani pohnout. Do toho jsem začala kašlat a dávit se – naštěstí ne zvracet, i tak to dostatečně bolelo. Holt vedlejší účinky narkózy. Přišla se na mě podívat sestra, přinesla mi kapesníky a trošku čaje: “Už se můžete pomalu zkusit napít”. Byla jsem tak opuchlá s hlavou jako balon a celá nateklá, že jsem otevřela pusu tak akorát na to brčko. “Volala vaše maminka, tak jsem jí řekla, že jste v pořádku, ale příjde až zítra, musíte spát.“ Promluvila na mě v rychlosti sestra a já zase usnula.

Probudila jsem se až ráno, kdy byla hygiena a snídaně. No u mě nic moc velkýho, utřít trošku dezinfekci z obličeje a těla vlhčenýma ubrouskama a k snídani nutri drink s brčem. Ale už mě bylo konečně líp a já si uvědomovala, že to nejtěžší je za mnou, že žiju, dýchám, hýbu se a nejsem debil. Spadl mi obrovskej kámen ze srdce, a kdyby mě celá hlava a obličej tak nebolela, začnu snad zpívat a smát se.

Pak za mnou přišel pan profesor a ptá se: “Tak co, Deniso, dobrý?“. Musela jsem se i přes bolest usmát, jak jsem byla šťastná. Mluvilo se mi špatně, ale chtěla jsem mu poděkovat a hlavně se zeptat: “Vzal jste to všechno”? Profesorova odpověď mě úplně nepotěšila. “Bohužel ne, v některých částech se totiž nedal rozlišit nádor od mozku, ale tak 95% je pryč, teď musíme počkat na výsledky histologie. Ale na 80% bude nezhoubný.“ Hmm 20% to není zrovna málo :-/ Ale co už, bude to prostě dobrý.

Pak jsem dostala svůj mobil a napsala první zprávu mámě a příteli. Reakce byla okamžitá a šťastná, chtěli se mnou mluvit, ale to nebylo možné, hlava byla citlivá na telefonování. Takže jsme si psali a já už se těšila až odpoledne přijdou.

Odpoledne přišla sestra a říká: “Máte tady návštěvu.”. Viděla jsem jak přichází máma a přítel, nejdřív trošku šokovaný výrazy z toho jak bezmocně vypadám a jak jsem dobouchaná. Pak přišla velká radost, úsměvy a slzy jak hrachy ze všech stran. Byl to silný emoční zážitek a bude pro mě pořád. NEZAPOMÍNÁM!!!!

Jedno velké díky

Tímto bych chtěla moc poděkovat celému oddělení neurochirurgie v bohunické nemocnici, za neskutečnou práci a skvělou péči, kterou vynakládají každý den. Největší díky patří panu profesorovi Smrčkovi, který má zlaté ruce a jsem mu do smrti tím největším dlužníkem. Taky moc děkuji sestrám za jejich péči, profesionální přístup a obětavost.

A samozřejmě největší díky patří mé rodině, která je naprosto báječná a byla, je a bude v každé situaci stát při mě – vím, že jsem někdy hubatá a protivná, ale miluju vás, tak mi to promiňte.

Taky patří velké díky rodině teď už bývalého přítele, která se o mě vždy starala jako o vlastní dceru a jsem jim za to velmi vděčná.

Nemůžu ani vynechat TEBE, ty který mě znáš nejlíp jako hodnou i špatnou a v dobrém i zlém období. Musel jsi nést všechnu tíhu a další nemocniční story se mnou. Děkuji ti za podporu a starostlivost.

A rozhodně nemůžu zapomenout na svoji partu krasavic “Spice girls”, které si na mě udělaly vždycky čas. Přijely odkudkoliv a byly se mnou na každém oddělení, na kterém jsem zrovna vegetovala. Děkuji kočičky.

Kdybych měla děkovat všem dopodrobna je tady jeden velký rozsáhlý seznam a já brečím jak želva. Vím, že je vás hodně, kteří jste za mnou chodili, nosili mi dobroty a dárečky, rozesmívali mě v ne zrovna humorném prostředí a situaci, drželi mě nad vodou, drželi a stále držíte palce a já si toho nesmírně vážím a slibuji, že budu bojovat do posledního dechu.

Jedno velké DÍKY, Vaše Denisa