Jak to celé přežít a nezbláznit se

Jak to celé přežít a nezbláznit se (31)

Přesýpací hodiny

Všechny vás po krátké pauze zdravím. Člověk má dva týdny oddech a vy už nedočkavě voláte po dalším příběhu. Chápu, skončila jsem v docela napínavé pasáži – na domácí rekonvalescenci s hlavou bez kosti a na začátku konce mojí svatby. Jak to bylo dál se dnes zase dozvíte, a ta vaše nedočkavost mě moc těší.

Dneska mám navíc pro vás něco speciálního. Tohle životní období jsem si totiž nechala nafotit. Některé záběry jste už mohli vidět v rozhovoru pro Vitalvibe, další uvidíte JEN v tomto příběhu.
Tak určitě neváhejte a čtěte dál.

Devátý den po operaci se probouzím konečně doma ve své pohodlné, voňavé posteli s mazlivou kočičí kámoškou ležící na mém hrudníku a dožadující se pozornosti. Desetiminutovka hlazení a společenského vrnění je pro mě za odměnu. Když se kočičí hraběnka nabaží mazlící ranní rychlovky, vrátí se zpět myšlenky: “Co ta moje hlava? Jak to dnes asi vypadá?”.

Opatrně jsem si nahmatala část bez kosti, lehce se jí dotýkala a zkoumala. Byla jsem docela překvapená. Vůbec to nevypadalo, že mi chybí kus kosti. Kůže byla vyplněná a pěkně pevná. Celá potěšená jsem si říkala, že to nakonec nebude tak děsný, sžít se svým mozečkem a proláklinou, až to celé splaskne. Jenže to jsem si myslela naivně do té chvíle, než jsem se zvedla z postele, posadila se a celá nafouklá část hlavy najednou spadla a někam odplula.

Takže část bez kosti se propadla dolů a na hlavě bylo vidět jenom propadlé kolo. Když jsem na místo přiložila ruku, cítila jsem klouzavé pohyby svého mozku, a trefně bych mohla pocit přirovnat k průpovídce “Když ti šplouchá na maják.” Snad vám to nepřijde úplně nechutné, ale snažím se ten pocit co nejlépe popsat. Nakonec kolik lidí si může osahat svůj vlastní mozek? Cítit jak tepe, pracuje ve vaší hlavě a jak se pohybuje. Buďme rádi za tvrdou lebku, která nás chrání a tlumí zvuky, protože už jen při lehkém pozvednutí jsem cítila, jak si to blátíčko v hlavě poskakuje a žbluňká.

Myslím, že už dobře znáte můj černý humor, takže vás určitě nepřekvapí, jak jsem si hrála s hlavou na přesýpací hodiny. Pohybovala ze strany na stranu a poslouchala zvuk, který zněl jako když vlna narazí na útes. Samozřejmě jsem pak tuto “zábavičku” ukazovala svým známým a ti zase se zájmem osahávali tu moji bušící, vláčnou hmotičku. Ještě aby ne, kdy máte šanci si na něco takovýho sáhnout 😀 ??? Nejsou to ani šestky silikony, ani svalnatej pevnej zadek, ale něco extra nevšedního.

Víte jak to je s těhulkama, každej jim chce sáhnout na bříško a cítit to roztomilé kopání děťátka. V mém případě byla hlavní atrakcí hlava. Spoustu lidí láká zjistit, jaký je mozek na dotek. Vždycky přistupovali s tak opatrným a bojácným výrazem, a když se mě dotkli, tak se jejich bulvy vyvalily ještě víc.

Nikdy jsem nebyla těhotná, takže nedokážu posoudit jaké to je, když v sobě cítíte tu malou fazolku, jak se rozrůstá, roztahuje a kope. Ale pro mě i toto byla zajímavá životní zkušenost, která mi zas ukázala kousek těla a života zevnitř. Neříkám, že ji chci ještě někdy v životě opakovat, ale teď nelituji a děkuji za ní.

Stehy v hlavě už mě pěkně táhly a nemohla jsem se dočkat, až mi je další den doktor vyndá z hlavy a kůže trošku povolí. Byly sice precizní a vypadala jsem s nimi jako rebel a rváč, ale už jsem se jich potřebovala zbavit. Když jsem se na sebe dívala v zrcadle, napadlo mě, že chci ještě jeden dárek k narozeninám. Surové fotky z období, kdy mi zrovna nebylo hej, byla jsem opuchlá z léků a zdeptaná dlouhým a nekonečným bojem. Byly to chvíle, kdy se přesně ukázalo, jaké jsou moje dvě strany. Z jedné jemná a nevinná, a z druhé odhodlaná a tvrdá.

Musím říct, že tohle focení bylo úplně jiné než všechny, které jsem kdy absolvovala. Nebylo to o sexy výrazu, krásném úsměvu, ani oblečení. Bylo o tom, co prožívám a jak to cítím. V některých chvílích jako smutná, raněná a ublížená, v druhých odhodlaná, pozitivní a statečná.
Když se podíváte na hlavní fotku, kterou mám nejradši, vidíte holku, která vyhlíží lepší zítřky a ví, že zase bude líp…

Poděkování

Za tyto fotky jsem Ti obzvlášť vděčná. Jsou krásné a věřím, že to pro Tebe nebylo jednoduché focení. Stejně jako celá tato životní situaci, kterou jsi musel prožívat se mnou, nejen jako fotograf, ale hlavně jako můj partner.